Alena Zemančíková: Království mýdlových bublin

I když: po roce 1918, po rozpadu Rakouské monarchie a vzniku Československé republiky, kdy továrna pozbyla dosavadních trhů a musela se obchodně ukotvit znovu a jinak, továrníci rozjeli novou kapitolu už v Československu.

Začalo je to i bavit, stali se českými patrioty německého jazyka a deset let po vyhlášení republiky k jejímu výročí nechali od malíře Emanuela Boháče namalovat sadu 23 obrazů z dějin národa českého; tu potom doplnili na základě reklamace slovenského ministra Hodži ještě o tři z dějin slovenských.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Zpráva o jedné lodi

Vznikla tak takzvaná Schichtova epopej, namalovaná anachronicky v akademickém slohu. Její působnost, snad právě pro tu uměleckou bezvýznamnost, byla obrovská. Obrazy byly totiž reprodukovány a distribuovány jako školní pomůcka, výjevy se prodávaly na pohlednicích – dnes si některé z nich  můžeme prohlédnout v Muzeu města  Ústí nad Labem.

Schichtové byli esteticky konzervativní. Nejlépe je to vidět na rodinné vile. Ta, ačkoliv byla postavena v roce 1931, vypadá jako novobarokní zámeček (představme si Müllerovu vilu v Praze nebo Vilu Tugendhat v Brně a užasneme, že stavby pocházejí z téže doby). Heinrich Schicht byl na vilu velmi hrdý, jeho manželka Martha jednou pozvala na návštěvu významného moderního architekta, aby se vilou pochlubila. Když skončili prohlídku pokojů a veškerého zařízení, architekt prý na rozloučenou řekl: „Milostivá paní, to jediné původní v tomto domě jste vy.“

Čtěte také

Alena Zemančíková: Hodina dramatické výchovy

V oblasti výroby, péče o zaměstnance a reklamy ovšem Schichtové konzervativní  nebyli, jejich reklama na mýdlo Elida nebo margarín Ceres je dodnes ještě leckde k vidění a jejich školka, kino, sportoviště a lázně pro zaměstnance jsou pověstné. Poté, co se Ústí nad Labem stalo součástí německé Říše, a vypukla válka, továrna byla nucena účastnit se válečné výroby, což znamenalo de facto spolupráci s nacisty a po válce i Benešův dekret a odsun.

Režisérka Táňa Marková natočila dokumentární film Království mýdlových bublin, ve kterém vystupují někteří dosud žijící potomci rodiny Schichtů. V tom filmu se jí podařila působivá metafora: restaurovaný kabriolet Tatra 80, vyrobený pro Heinricha Schichta v roce1930, projíždí blátivou uličkou areálem zpustlých průmyslových objektů a k tomu bez dalšího komentáře hraje swing. Můžeme chvíli přemýšlet o tom, co zničil nacismus, co komunismus a po roce 1990 také mafiánský kapitalismus.

Čtěte také

Alena Zemančíková: Savonarola aneb Opozice

Dnes se o odkaz rodiny Schichtovy v Ústí stará zejména historik Martin Krsek, který ve filmu taky vystupuje, doslova jako dělník kulturní instituce, právě stěhující výstavní objekty prostorem muzea. Schichtovi potomci nepřijeli do Ústí na premiéru filmu litovat ztraceného majetku, už dávno žijí i podnikají jinde a po svém. Co je však nového – spojili prostředky a Schichtovu vilu, prázdnou v majetku státu a nabízenou na prodej, koupili. Co v ní bude, to se ještě neví, rozhodně ale bude sloužit veřejnosti.