Pavla Melková: Uprchlíci v galerii

AP galerii založil architekt Josef Pleskot jako součást prostoru jeho architektonického studia v pražských Holešovicích. Činnost utlumila v době covidu, a než se znovu rozběhla, atelier prostor nabídl k ubytování ukrajinským uprchlíkům.

Čtěte také

Pavla Melková: Japonské vnímání

Stojíme na chodbě, a když nás Josef míjí, nadšeně hlásí: „Přišly Ukrajinky, to je úžasné, támhle, podívejte.“ Ptám se, zda už se v Praze uchytily a dozvídám se, že ano a dobře. Josef překypuje radostí a vzrušením – takhle nezářil ani při zahájení vernisáže.

To, co člověka v první chvíli napadne, je kontrast mezi světem uprchlíků a galerie. Reálného života a abstraktní exklusivity. Ale opravdu to je – má být – musí být – kontrast?

Jaromír Novotný, jehož výstava se právě otevírá, vnesl do prostoru žlutou, světlo, jednolitou a klidnou rovinu barvy. Možná spíše než vnesl, tak jakoby z prostoru extrahoval to, co v něm již je. Obrazy žlutých ploch byly vytvořeny na míru výstavě, přesto je nevnímám jako explicitní reakci na prostor. Jsou svébytné, stejně jako obdélník slunečního světla na podlaze, vyříznutý oknem, který postupně mění tvar a přemisťuje se.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda zůstat

I žlutá pole z obrazů by se mohla odpoutat od zdí a plátna, rozplývat se, obměňovat formu, dotýkat se stěn či lidí. Jako pyl z obrazů Wolfanga Laiba, které vytváří přímým nanášením silné vrstvy pylů z pampelišek nebo stromů na podlahu galerie či jako intervenci do prostorů starých budov. Tlumená barva povrchů galerie vytváří i za dne jemné šero, které umožňuje žluté zazářit z hloubi a neokázale, podobně jako zlato v temnotě japonských chrámů.

Ukrajinky s dětmi do téhož prostoru tehdy vnesly život. Spaní, vaření, běhání dětí. A také strach, nejistotu, smutek a snad i naději. I ty ale už v prostoru nejspíš kdysi byly, v době, kdy budova sloužila jako továrna na vodovodní a plynová potrubí. Možná život v prostoru zůstal a možná zůstal i ten z bytí uprchlíků. V architektonickém studiu, které je s galerií otevřeně propojené, navíc lidé vytvářejí projekty reálného prostředí pro život lidí.

Čtěte také

Pavla Melková: Krása nejde sníst

Myslím, že výstavy umění a tedy i galerie, jako jejich hostitelé – a tady namísto měly by raději říkám mohou – být o životě, být součástí života, být životem. Dokonce i abstraktní díla, tedy taková, která neukazují explicitně realitu, k ní mohou referovat.

Obklopeni obdélníky žluté můžeme cítit třeba dotek teplé ruky, křehkost ohraničené chvíle, klid pole pampelišek, opojnost oslnění sluncem, rozevření okna do volnosti. Všechno to, co každodenně provází náš život.

A nejsou to jen bezprostřední osobní pocity, protože ty mohou následně evokovat i úvahy, přesahující do společenských rovin, a vedoucí až k našemu jednání v nich. Procítění křehkosti vyvolává potřebu vše zranitelné aktivně chránit.

Čtěte také

Pavla Melková: Celistvost prostředí

Závan pocitu svobody klade otázky o její zdánlivé samozřejmosti. Klid a pocit naplnění, které dokáže přinést obyčejné žluté pole pampelišek, připomínají bohatství prostoty a smysl skromnosti.

Myslím, že ony ukrajinské dámy, které na vernisáž přišly, všechno tohle, a třeba podvědomě, mohly cítit i silněji, než my, v tu chvíli nejspíš lehkomyslnější návštěvníci.

Péče o žlutou, jak autor výstavu nazval, je v této galerii i péčí o život.