Pavla Melková: Šero zostřuje žití

Hlavní loď baziliky Pieve di Corsignano v Pienze ale uměle osvětlená není. Nesvítí se dokonce ani v podzemní kryptě. V první chvíli po sestoupení nevidím téměř nic a prostor ohmatávám rukama. Později se ale oči přizpůsobují a po chvíli si téměř přeji, aby sporé denní světlo z malého okna bylo ještě slabší.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda zůstat

Nahmatávám nepatrnou prohlubeň ve zdi, nakonec se ukáže být čtvercem. Rám nepřítomného obrazu. Prázdno po obrazu, prázdno před obrazem. Tady, v šeru, si uvědomuji, jak může být prázdno bohaté a sdělné.

Když po chvíli přichází dva muži a rozsvítí si v kryptě baterky mobilu, kouzlo prožitku z prostoru mizí a nahrazuje ho analytická sekvence detailu.

Džuničiró Tanizaki v knize Chvála stínů popisuje bohatství ukrývající se v příšeří, o které nejen my Evropané, ale i současná japonská společnost, přicházíme, v domnění, že čím více světla, tím lépe.

Čtěte také

Pavla Melková: Japonské vnímání

Tanizaki říká: „Půvab našich interiérů netkví v ničem jiném než právě v tomto nepřímém, tlumeném osvětlení. Pískové zdi pokojů schválně natíráme nevýraznými barvami, aby na nich slabé, křehké a prchavé paprsky světla mohly nerušeně spočinout a důvěrně s nimi splynout. Těšíme se z pohledu na něžný jas blednoucích paprsků, dopadajících na plochu zdí v barvě soumraku, kde dožívají ty krátké okamžiky, jež jsou jim ještě souzeny. Takový jas – či spíše šer? – na povrchu zdí je pro nás něčím víc než jakákoli ozdoba a nikdy se pohledu na něj nenabažíme.“

Právě v kostelech si často vzpomenu také na Tanizakiho vysvětlení vztahu zlata a přítmí. Cituji: „Zlatem zdobené lakové předměty nebyly vytvořeny k tomu, abychom je vnímali v jasně osvětlené místnosti jako celek. Byly vyrobeny s představou, že se na ně lidé budou dívat v temnotě, z níž se jejich jednotlivé části jen tu a tam na chvíli vynoří v mihotavých záblescích světla. To, že naprostá většina jejich oslnivě nádherných ornamentů byla skryta tmou, jim dodávalo nevýslovně sugestivní půvab záhadného tajemna.“

Čtěte také

Pavla Melková: Uprchlíci v galerii

Šero nás zpomaluje, rozpouští, uzemňuje. Zdi, sloupy a klenby baziliky těžknou, jako tělo psa naléhající na moje záda v polospánku. Setmělý prostor lodi má rozměr nekonečna, stín pomalu vtéká do úžlabí a pokračuje za hranice zdí. Temnota v hloubce vyrytých nápisů je činí vzkazem z hloubi.

Když jsem před mnoha lety poprvé viděla Signorelliho fresky zobrazující příběhy svatého Benedikta v klášteře Monte Oliveto Maggiore, zasáhla mne čerň, která jimi prostupuje. Přestože není originálem, ale důsledkem degradace, v mé mysli zůstala jejich nejsilnější součástí. Skrze ni do nadpozemských ideálních výjevů prosakuje nedokonalé a temné lidství.

Čtěte také

Pavla Melková: Výška vzniká propadáním

Tentokrát, po letech procházeje tímtéž ambitem, který obsahuje fresky nejen od Luca Signorelliho, ale také Antonia Bazziho, mne zasáhla naopak bílá. Běloba mnišských suten přebíjí zbylé barvy i podrobnosti. Jednotlivé postavy se slévají v souvislý celek, který je více světlem než hmotou. Na významu získávají prostá gesta rukou a postoje těl.

Chtělo by se říci, že v šeru existuje oboje. Ale je to spíše tak, že zde není ani jedno, ani černá, ani bílá.

A tady v šeru baziliky v Pienze vím, že ani jedno vlastně nepotřebuji.