Magdalena Platzová: O lásce

V polovině 19. století však v kraji vypukla epidemie plísňové choroby a navzdory účinnému zásahu Louise Pasteura se už pěstování bource v potřebném objemu nepodařilo obnovit. Surové hedvábí se začalo ve velkém dovážet z Asie.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Květinářce v Záhřebu

Místní dílny se držely až do počátku 20. století, některé do období mezi válkami, kdy je čínská konkurence a levné náhražky definitivně převálcovaly.

Maison Brochier, založený v roce 1890, je jednou z mála manufaktur, jež přežily. V krámku na starém městě lze zakoupit jejich šály, šátky a kravaty a vzadu za plentou, kam mohou jen zasvěcenci, má prodavačka, madame Elíza, svou červí kolonii.

Od května do konce října tu lze v průsvitných krabičkách pozorovat cyklus bourcova života. Krabičky jsou označené: jeden týden, dva týdny, tři, čtyři. Je neuvěřitelné, do jakých rozměrů larvy narostou, kolik morušových listů sežerou. Z téměř neviditelných teček jsou za čtyři týdny rohatá monstra. „Teď,“ říká madame Elíza, „už nic nejedí. Hledají místečko, kde by se zakuklily“.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Sníh, nebo ne

A dlouhým růžovým nehtem vrátí dobrodružnou housenku do ohrádky. Jejím úkolem je najít si místo na jedné z připravených špejlí a začít vypouštět lepkavé vlákno, budoucí hedvábí.

Nedávno jsem prováděla po Lyonu manželský pár z New Jersey, původně ze Sovětského svazu, odkud se jim s jejich židovskými rodiči podařilo uniknout v polovině 70. let. Ona byla z Minsku, on z Taškentu, seznámili se až v Americe, kde se jim daří dobře, mohu-li soudit, každý si nemůže dovolit jezdit lyžovat do Courchevelu.

Během oběda a procházky jsme se sblížili, pomohlo pár skleniček côtes-du-rhône a to, že jsem z Prahy. Pán vzpomínal na pražskou operu, pak na svého otce, operního zpěváka v taškentské opeře a na dětství, jež trávil po šatnách a v zákulisí, na večírky, při nichž se hrálo a zpívalo.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Nikdo a Někdo

A pak, zřejmě jsem zmínila lyonské hedvábí, z minulosti náhle vyplavala krabice od bot s housenkami bource, které jako dospívající kluk choval doma v Taškentu. Byl tou vzpomínkou potěšen a jeho žena, která o krabici dosud neslyšela, byla překvapená. 

„Musíte poznat Madame Elízu,“ řekla jsem, „červíci jsou její vášeň“. A odvedla jsem je do krámku, kde opravdu došlo k vřelé výměně.

„Čekal jsem a čekal,“ vyprávěl pán, „až motýli konečně vylezou, protože se hned začali vášnivě milovat. Pak samci hned zemřeli, samice nakladly vajíčka a zemřely taky. Choval jsem je kvůli tomu milování, bylo mi čtrnáct.“

Madame Eliza chápavě pokyvuje hlavou a špičkami nalakovaných nehtů ukazuje, jak se dva motýli páří. „Zadečky k sobě,“ říká.

Čtěte také

Magdalena Platzová: Na cestách

Výměna pokračuje povídáním o hedvábných šátcích, technikách výroby a dokonalosti výrobků firmy Hermès, kterou lidé z Maison Brochier uznávají jako nejvyšší autoritu. Nikdo se nesnaží mým „turistům“ nic prodat, ale paní trvá na tom, že si jeden velký, ručně tištěný šátek koupí. Nechá ho prý zarámovat a pověsí si ho doma na zeď.

A teď přichází okamžik, kvůli kterému to vlastně celé píšu. Už na ulici ta postarší paní, matka tří dospělých dětí, svému manželovi říká: „Koupila jsem ten šátek, protože chci mít památku. Dnes jsem se o tobě něco nového dozvěděla.“