Matky a jejich děti. Poslechněte si povídky českých spisovatelů

Martin Reiner: Matka a dcera

Hořký příběh mateřské lásky, která nemusí být vždy laskavá... Současný brněnský spisovatel Martin Reiner už vyzkoušel v literatuře ledacos: vydal několik sbírek veršů, pár prozaických novel, i vysoce ceněný biografický román o Ivanu Blatném s názvem Básník.

V jeho sbírce povídek Jeden z milionu vydané v roce 2016 najdeme hned dvě povídky, v nichž vystupuje egocentrická stará krasavice Greta, neschopná navázat smysluplný vztah s nikým na světě, ba dokonce ani se svou vlastní dospělou dcerou. A právě tyto dvě povídky posloužily autorovi jako základ pro rozhlasový dramatický text, který nás ve zkratce provede nejen dějinami jednoho vztahu.

Daniela Fischerová: Sníh a popílek a jiné povídky

Vztahy mezi rodiči a dětmi, většinou dcerami a matkami, příběhy prosté, všední, a přesto neobyčejně silné a překvapivé. Šest krátkých próz z knihy Fialky tajemství a jiné povídky.

Spisovatelka, dramatička, scenáristka a autorka řady knih pro děti a mládež se kdysi rozhodovala mezi profesní drahou psychoterapeutky a spisovatelky. Vybrala si tu druhou, ale hlubokou znalost lidské duše a zákonitostí mezilidských vztahů ve svých prozaických a dramatických dílech uplatňuje měrou vrchovatou.

„Vyprávění příběhů je ten pravý důvod, proč je literatura dodnes docela kvetoucí živnost a nevytlačila ji komprimovaná údernost zpráv,“ napsala Daniela Fischerová ve své eseji o psaní Drbání kožichu aneb Poznámky ke stavbě a smyslu příběhu, kterou Vltava odvysílala v roce 2021.

Právě vynalézavé splétání příběhů dobře zvolených postav směřující k výrazné pointě, jsou tím, co Daniela Fischerová mistrně ovládá, aniž by k tomu potřebovala příliš velkou plochu. Jen na dvou na třech stranách rozehrává fascinující dramata nespokojených postav (zvláště matek a jejich dcer), třeba i v horizontu desítek let. Jazykově velmi úsporné mikropovídky Daniely Fischerové oscilují mezi logickou hádankou, aforismem a anekdotou.

I šest vybraných: Sníh a popílek, Stíny mluvicí, Žena úsměvu, Červené zelí a nevěstin šat, Až pak, až pak, Lepě svihlý tl svědčí o tom, že přestože Daniela Fischerová není autorkou, která si takzvaně trhá žíly a do krve obnažuje své nitro, v každém z jejích vycizelovaných příběhů lze vytušit očistnou přítomnost zranění, které textu umožnilo vyrůst.

Jan Štifter: Růže z papíru

„Velkou inspirací k napsání tohoto příběhu pro mě bylo setkání s pamětníky z Petříkova a Těšínova. Jeden z nich mi vyprávěl o chudé dívce, která pracovala proto, aby si vydělala na papírovou kytici na rakev. Byla nemocná a věděla, že nikdo jiný jí kytku nekoupí. Takže tahle dívka skutečně žila,“ nechal se slyšet autor povídky, českobudějovický spisovatel a novinář Jan Štifter.

Povídka Růže z papíru vyšla v povídkové mozaice s názvem Krajina roztavených zvonů. Jan Štifter do ní poskládal příběhy několika postav z Trhosvinenska odehrávající se od 30. let 19. století do roku 2069.

Českobudějovický rodák, spisovatel a novinář Jan Štifter (1984) debutoval v roce 2014 novelou Kathy, což je příběh o mladé Češce žijící ve spokojeném manželství s šumavským Němcem, která se však po válce musí rozhodnout, zda je pro ni důležitější manželský slib, nebo národnost. O dva roky později vydal novelu Café Groll, vyprávění o mladém lékaři, který měl za první republiky v Českých Budějovicích dohled nad lehkými dívkami. Milostnou romanci z českobudějovických nevěstinců má od roku 2020 na programu i Jihočeské divadlo. V roce 2018 vychází autorovi román Sběratel sněhu, příběh z budějovické periferie, v němž se prolínají tři časové linie a tři různé osudy. V roce 2022 vydalo domovské nakladatelství Vyšehrad Janu Štifterovi román Paví hody, venkovskou románovou kroniku z první poloviny 20. století.

Jan Štifter píše také povídky, které v roce 2020 vyšly v knížce Světlo z Pauliny. Najdeme v ní deset povídek odehrávajících se většinou v autorově rodném kraji. Většina z nich má i rozhlasovou podobu. Je také autorem „velmi osobního průvodce po místech, kde se duše může nadechnout“, tedy průvodce po jeho milovaných Novohradských horách s názvem Za tichem. Partie krásného Rudiho (2025) je krásně vypravená knížka čtvercového formátu o spisovatelově dědečkovi, jehož život byl prosycen šarmem, nadhledem a vášní.

Vratislav Maňák: Matróna

Letní příběh o současném ideálu ženské krásy a o mateřství, odehrávající se během jednoho horkého prázdninového dne na koupališti. Povídka Matróna vyšla v roce 2019 v časopise Host.

„Už na sobě měla jen plavky a pareo uvázané pod prsy a mířila za dětmi s rozpůleným melounem. Procházela mezi rozprostřenými osuškami a zatoulanými nafukovacími míči. Našlapovala obezřetně a zlehka, kolem bledých kotníků jí tancovaly zelené třásně plážového plédu, kterým zahalila tělo až do půle štíhlých lýtek. V Líbině pohybu a v tom, jak se jí s každým krokem přelévaly v pase záhyby zřasené látky, bylo cosi nesmírně podmanivého a rozkrojený rudý plod na jejích rukou mohl působit jako velkolepý předvoj už tak mocných ňader.“

Spisovatel, novinář a vysokoškolský pedagog Vratislav Maňák se narodil v roce 1988 v západočeském Stříbře, kde žil až do maturity. Po gymnáziu vystudoval žurnalistiku a mediální studia na Fakultě sociálních věd UK v Praze, kde dnes přednáší na Katedře mediálních studií. Jeho prvními publikovanými texty byly dvě povídky, které někdy v roce 2008 zaslal do časopisu Tvar.

V roce 2012 mu v nakladatelství Host vychází knižní prvotina, povídková knížka s názvem Šaty z igelitu, za niž obdržel Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje mladým literátům do třiceti let. Po sbírce melancholických až depresivních povídek vydal secesní grotesku pro děti Muž z hodin (2015), která byl nominována na Magnesii Literu v kategorii kniha pro děti a mládež. V roce 2016 mu v nakladatelství Host vyšel román Rubikova kostka, příběh o mladém učiteli dějepisu, který se vrací z Prahy zpátky do rodné Plzně, mu vynesl nominaci na Cenu Evropské unie za literaturu. Pro rozhlasového Hajaju napsal pohádkové seriály Co se skrývá pod břečťanem a Martin a dvířka do pohlednic. Na začátku roku 2022 vydal sbírku alegorických povídek Smrt staré Maši a jeho prozatím poslední vydanou beletristikou prací je komorní novela o lásce a stáří Goethe v Mariánských Lázních (Adolescent 2024).

Simona Bohatá: Slunce v úplňku

Temný příběh Michala a Danuše. I matky dokážou ublížit svým dětem. A možná především matky. Simona Bohatá vypráví o dětství, které bychom nikdy nikomu nepřáli.

Simona Bohatá (1965) se narodila v pražských Strašnicích a právě tam a na Žižkově prožila svoje dětství a dospívání. Po maturitě na střední ekonomické škole nastoupila do prvního zaměstnání a zároveň byla přijata na Ježkovu konzervatoř, obor text a scénář. Po roce ji ovšem opustila. Pracovala leckde, od cestovní kanceláře přes Národní knihovnu až po řadu soukromých firem.

Dlouhá léta psala „do šuplíku“, mimo jiné i písňové texty. Debutovala v roce 2017 románem Máňa a ti druzí, což je autobiografický příběh o jejím dětství a dospívání. Novela Všichni sou trapný o puberťácích a světě okolního Žižkova vyšla v roce 2019. A znovu pražská periferie 80. let minulého století v románu Klikař Beny, autorka za něj byla nominována na cenu Magnesia Litera. V roce 2023 vydala povídkovou sbírku Zbabělí hrdinové a její zatím poslední povídková knížka jsou loni (2025) vydané Bolesti pro každý věk i postavu. Řada jejích povídek má i rozhlasovou podobu.

Ladislav Dvořák: Křik racků; Vlak, který nikdy neodjel

Dva příběhy, které spojuje síla mateřství. V prvním se matka snaží ochránit své dosud nenarozené dítě před potratem, ve druhém vytrvale čeká na lavičce u nádraží, až se jí syn vrátí z války. Povídka Křik racků vyšla poprvé v autorově druhé knize próz Nelidský kůň (1966). Vlak, který nikdy neodjel vyšel v červenci 1964 v časopisu Tvář.

Básník a spisovatele Ladislav Dvořák (1920–1983), „tvářista“ a signatáře Charty 77, je jedním z typických představitelů „rozptýlené generace“ české poválečné literatury. Když na počátku 50. let označil marxistický literární kritik Ladislav Štoll básnickou tvorbu Ladislava Dvořáka cejchem příslušnosti ke „shnilé větvi české poezie“, bylo o životě tohoto autora v ohradě komunistického režimu prakticky rozhodnuto. S výjimkou krátkého období v liberálnějších 60. letech nemohl Ladislav Dvořák, absolvent filozofie a bohemistiky na Filozofické fakultě UK, pracovat ve svém oboru ani publikovat svou literární tvorbu. Pádu režimu se bohužel nedožil.

Přestože dílo Ladislava Dvořáka není dnes mezi veřejností známo tak, jak by si zasloužilo, není pochyb, že patří k tomu podstatnému, co v druhé polovině 20. století v české literatuře vzniklo. Překladatelka Věra Dvořáková, která se svým manželem sdílela dobré i zlé od 50. let, ve své knize Co si pamatuju připomíná vedle „slušné dávky bohémství“ Dvořákovu solidnost a „jakousi venkovanskou nepohnutelnost, až zarytost, která ho činila věrohodným.“ Tuto v dobrém slova smyslu nepohnutelnost a věrohodnost nacházíme jak v jeho životních postojích, tak i jeho literární tvorbě, ať už se jedná o poezii, povídky nebo tvorbu pro děti.

Karel Václav Rais: Matka a děti

Mladý učitel v malém městě pomáhá stařence Pařízkové se psaním dopisů pro její milované syny rozuteklé po světě. Sama to nezvládá, hodně pracuje a po dětech se jí stýská. Synové jsou však nevděční a místo zájmu o matku se zajímají spíše o peníze a o dědictví. Přitom jediné, co si stařenka přeje, je své syny ještě alespoň jednou spatřit.

Příběh z konce 19. století ze sbírky Výminkáři.

Karel Václav Rais, významný představitel českého literárního realismu a autor venkovské prózy, se narodil se roku 1859 v Bělohradě na Jičínsku a zemřel v roce 1926 v Praze. Ve svých dílech popisuje především život na venkově, ale také vztahy mezi generacemi. Často se zaměřuje na příběhy starých lidí nebo dětí.