Petr Beneš: Kus nábytku

Jedním z rysů její mimořádné nepraktičnosti je mj. to, že když něco vypadne z jejích šuplíků, což se děje často, mohu to ze dna, které je bůhvíproč asi dva centimetry pod nejnižší zásuvkou, vydolovat jen krkolomným rituálem, při němž nastavím svou ruku dlouhým tupým nožem a s vypětím všech sil vyškrábnu uprchlý předmět zpět na světlo.

Čtěte také

Petr Beneš: Jak se dívat na hada

Tento manévr je značně neelegantní, ale skříňka sama o sobě vkusně dotváří korpus designové linky, téměř jako umělecké dílo, od počátku zbavena jakéhokoli praktického účelu.

Ten jsem se jí přesto pokusil vnutit. Dolní šuplík měl být zasvěcen věcem duchovním. Je tam uložena nádobka s olejem na pomazání nemocných, ozdobná štóla, jejíž bílá barva se k zmíněnému obřadu vůbec nehodí, a stará kniha popisující tento obřad. Kromě toho ještě přenosná kropenka na požehnání různých osob, věcí, situací.

Slušelo by se, aby toto posvátné přízemí nebylo znečišťováno světskými záležitostmi, ale opravdu jsem nevěděl, kam ve svém miniaturním bytě uložit utržené knoflíky. Tvoří tedy podloží svatých věcí.

Čtěte také

Petr Beneš: Vzpomínky až příliš známé

Nikdy v životě už je nepoužiji, protože přišívat knoflíky, podobně jako háčkovat či vyšívat, jsem naposledy uměl asi ve dvanácti letech, když jsem se to naučil v ručních pracích poměrně dobře, abych si vynahradil beznadějně špatné známky z vrtání, řezání či hoblování.

Mnohé z knoflíků jsou aspoň krásné. To se, bohužel, nedá říct o záručních listech a účtenkách, které se silou zvyku vrství na stejném místě. Zakladatelský čin této tradice je ve svém původu nedostupný, jako každý zakladatelský čin. Sousedství svatého oleje a starých účtů by snad mohlo ospravedlnit jen to, že bych tyto účtenky aspoň někdy použil při výměně chronicky mi nepadnoucích (rozuměj malých a úzkých) kusů oděvů. Pak bych snad mohl doufat v uplatnění biblického principu „kdo je věrný ve správě nespravedlivého mamonu, může být věrný i ve správě věcí týkajících se věčnosti“.

Čtěte také

Petr Beneš: O mrtvých jen dobře

Jenže v životě jsem nic špatně koupeného nevyměnil. Zatímco obsah spodního šuplete je aspoň v záměru spirituální, vrchní patro je určeno tělu; duši jen natolik, nakolik je s ním spojena třeba hormonem štěstí. Skladují se tam léky. Tedy ty, které jsem se rozhodl užívat, ne ty, které bych užívat asi měl.

Šuplík má tvar rakve bez přepážek (ty v rakvi z pochopitelných důvodů nejsou, leda by existovaly zvláštní nádoby na těla rozčlánkovaná forenzními antropology v mých oblíbených seriálech). Léky pečlivě ukládané podle četnosti užívání se tak ustavičně promíchávají. K dovršení všeho některé vyžadují půlení, které většinou realizuji odkousnutím přibližně poloviční části. Odkusky cpu zpět do krabiček, odkud s velkou chutí vypadávají a vytvářejí na dně zásuvky nános podobný pláži z bílých oblázků.

Čtěte také

Petr Beneš: Radikální něha

Mezi vrchním šuplíkem a horní stěnou skříňky je podivný prostor, jehož rozměry spolu se zcela nepraktickým otevřením do dvou stran zdárně negují všechny představy o racionálním využití. Nakonec se tam z police nad lednicí, kam mi z ložnice vyběhla filosofická literatura, přestěhovalo sedm svazků Grillparzerových sebraných spisů v kožené vazbě se zlatou ořízkou. Vejdou se sem na centimetr.

Pochybuji ale, že by tvůrci této kuchyně počítali při výrobě s umístěním sebraných spisů rakouského klasika, navíc v této konkrétní edici. Navzdory prostorovému souladu je to umístění dost trýznivé. Svědomí umírajícího Přemysla Otakara je na dosah úlevného oleje, nemocný, starý a chudý muzikant je jen kus od léků na kašel – a přece na ně nedosáhnou. Jejich příběhy trčí metr nad zemí, doufajíce, že je zase někdy otevřu s touž radostí, která mě kdysi motivovala ke koupi celé této edice.

Čtěte také

Petr Beneš: O vlídných jezerech

Nakonec ale nad ruinami kněžské služby, nad léky číhajícími na příslušné nemoci jako vědomí fenomenologa na vyplnění a nad stopami dávných příběhů, naskládaných horizontálně jako ve vrstvách archeologického naleziště, triumfuje život. Na horní desce skříně stojí široký mělký květináč s filodendronem. Jenže ten stárne, živoří při nedostatku světla, kmen se mu hroutí, drží se jen na houževnatých drátech vzdušných kořenů. Možná bych měl kytce nasadit antidepresíva (viz vrchní šuple) nebo jí udělit poslední pomazání (viz šuplík dole). Určitě bych o ní ale měl aspoň vyprávět, než ji spolkne jáma bezednější než potměšilé, zcela zbytečné dno jedné úplně nepraktické vinohradské skříně.