Tereza Horváthová: Sarajevo. Památce Edina Numankadiče

Pomalu se šinou mezi obřími novostavbami komerčních center, za kterými se pořád krčí staré rybářské domky, po kraji vypulírovaného starého města, dolů z hor, od pastvin, mezi bílými stélami muslimských hřbitovů, kolem napůl rozestavěných nebo zchátralých baráků, z městeček, ve kterých po válce jako nějaká lego stavebnice vyrostly tisíce bílých minaretů.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Stesk

Sarajevem se valí auta. Na rozpáleném chodníku, ve stínu zaprášených činžáků, naproti tržnici, prázdnému kostelu a domům, odkud se vystěhovali místní Srbové, vysedávají babky a nabízejí sušený heřmánek, mátu, med, zavařeniny, meruňky, fíkovici a dřevnaté ředkvičky. Trnkovýma očima v opálené tváři nás změří a hned odhadnou…  Neumíme smlouvat. Potkáváme je všude, zabalené v několika vrstvách šátků a sukní, nehybné. Stačí jim obrubník, malá zídka, rantl na nábřeží. Posedávají po dvou, třech i pěti.

Z kapes sukní vytáhnou opotřebované igelitové pytlíky plné sušených bylin, ohrnou jim kraje, vyskládají pár skleniček a nějakou tu zeleninu a čekají, naklánějí se jedna k druhé, šeptají, ruce mají hrubé, opálené, za nehty špínu. Jejich muži stojí opodál před otevřenými auty a nabízí místní sýr, mazlavý a žlutý, nebo bělostný slaný a vejce…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Zuby

Je horko. Potkáme je i na sídlišti, jen 300 metrů od kopců, ze kterých před třiceti lety srbští ostřelovači mířili na paneláky, které tam vyrostly za olympiády v osmdesátém čtvrtém a pak do se do nich nastěhovali sarajevští úředníci. Modrá mešita, zlatá mešita a fasády se stopami střel, pekárna, několik kaváren, trochu vyprahlé trávy a všudypřítomné děti.

Sarajevem se valí auta a dojedou až jeden z kopců, kam se vyšplháme obnovenou lanovkou. Vítr rozhoupává kabinu a žaludky plné vodové albánské zmrzliny. Scházíme korytem olympijské bobové dráhy. Je zarostlá v lese jako partyzánský pomník tehdejší slávy, pomalu požíraná časem a nánosem sprejů…

Čtěte také

Tereza Horváthová: Havrani

Suchý les protkaný asfaltkami chladí, beton se pomalu drolí a chátrá, spodní část využívají místní frajeři s velkými hodinkami jako podnikatelský záměr… Koupili boby na kolečkách a jízdy prodávají osmahlým osvaleným Američanům jako atrakci... Co na tom, když si jeden z nich sedře celou ruku, jak v rychlosti naletí na nějakou nerovnost… It’s safe, it’s absolutely safe…

Sarajevem se valí auta, když scházíme pěšinou kolem dalšího četnického stanoviště a pak pár set metrů kozími stezkami… Vzduch na malém fotbalovém hřišti stojí, u laviček leží kolečka rozbitého skejtu, je po poledni, ale A. chce chytat, šílí a skáče za míčem, ze všech leje pot, je horko, chce být brankář a chce si vzít ta kolečka, schovat si je na památku, na památku toho vedra a Sarajeva, na památku světového turnaje, který se hraje v těchto dnech.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Bard

Sarajevem se valí auta a všude, kam se podíváš, jsou zbytky války, byla druhá světová tak viditelná, i když my jsme byli malí? Musela být… Edin s bílým knírem, malíř a umělec, kdysi ředitel olympijského muzea, na nás mává zpod slunečníků, na hlavě světlou čapku.

Co myslíš Edine, jak si stojí Bosna dnes? Směje se, jako bychom se ptali na něco naprosto absurdního… Když jsem byl malej, nesnášel jsem Tita, ale teď se mi zdá, že to dělal nejlíp ze všech. Bosenská politika neexistuje, říká Edin.

Paměť Sarajeva i tu svou osobní vkládá do černých zasklených krabiček, nápisy, kousky dek, hračky, úlomky dřeva, fotografie, své vlastní malby, nalezené a znovu objevené věci. V Bosně není nic jisté, jen to, že se tu pořád nikdo s nikým nedokáže dohodnout.

Čtěte také

Tereza Horváthová: Asya

Po nábřeží se valí auta a most, kde střelili císařského synovce Ferdinanda, je tak malý, celé to město, které někdo neustále touží dobít, je jako na dlani, sevřené kopci, sevřené minulostí, sevřené náboženskými sváry… A v něm zbytek těch, kteří neutekli do celého světa, kteří zůstali, tak jako Edin a kteří dnes slaví první gól Světového poháru. Bosna hřímá a slaví Edine, dnes ji propojuje fotbal, tak jako tenkrát olympiáda. Třeba vás čekají lepší časy.