Daniel Raus: Kosmické poselství

Je to proto, že v neděli vychází plno příloh, od magazínu, přes recenze knih, módu, životní styl nebo cestování, až po nemovitosti a byznys. Taky fůra inzerátů. Moje příloha je ovšem z vydání skromné váhy, ani ne dvě kila. Je to ale příloha mimořádná, protože se týká mimořádné události.

Čtěte také

Daniel Raus: Lilie v kostele

Vyšla 1. srpna 1969, tedy přesně dva týdny poté, co američtí astronauti vystoupili na povrch Měsíce. Hned na úvodní straně list oznamuje, že čtenář uvidí z toho místa první barevné fotografie. Konkrétně americkou vlajku zapíchnutou do prašného povrchu kousek od lunárního modulu, pár záběrů měsíčních kráterů, úsměv prvního člověka na Měsíci Neila Armstronga a senzační obrázek matičky Země, pořízený cestou.

Jak známo, vysílalo se to tehdy v televizi, kupodivu i u nás. Pamatuju si atmosféru úžasu nad tím, že se něco takového vůbec dá. Sledovali jsme to bez hlesu v Benátkách nad Jizerou u strýce Jarouše, který si z toho musel jít zakouřit do předsíně. Těšilo nás, že na Měsíci stanula vlajka s pruhy a hvězdami, nikoliv ta se srpem a kladivem. Byla to výhra dobra nad zlem, protože srp a kladivo nás tehdy už bezmála rok okupovaly.

Čtěte také

Daniel Raus: Labutě a chrám moudrosti

Záběry ovšem byly černobílé, i když barevná televize v Americe už existovala. Astronauty snímala totiž lehká kamera z lunárního modulu. Barevná by byla těžší, tak přišla na řadu až při další misi Apolla 12.

Kromě spousty informací obsahuje příloha listu New York Times obšírné pojednání z pera Isaaca Asimova, jednoho z otců vědecko-fantastického žánru. Tvrdí tam, že člověk od téhle chvíle bude moci daleko lépe dešifrovat kosmická poselství. Ať už se jeho předpověď naplnila nebo ne, jisté je, že dobytí Měsíce přineslo změny hlavně u nás, na modré planetě.

Úvodní věta přílohy má dokonce za to, že kroky člověka na Měsíci započaly nový věk. Můžeme s tím polemizovat, jistý je ale vliv toho mezníku na lidské myšlení a představivost. Od filmu a literatury, přes hudbu či módu, až po architekturu. Měsíční procházky člověka a jeho vesmírné výlety prostě poskytly parádní odrazový můstek na všechny strany.

Čtěte také

Daniel Raus: Červená Aerovka

Díky kapele Pink Floyd se stala symbolem dokonce i odvrácená strana Měsíce. Ta část, kterou ze Země nikdy nespatříme. Pár let po misi Apolla 11 vydali „Floydi“ svoje nejslavnější album s názvem „Odvrácená strana Měsíce“. Je o temných stránkách lidské duše, o stresu, strachu a psychických těžkostech. Tedy o tom, co je v naší mysli stejně neprobádané, jako temná strana Měsíce.

Když jsem si tu desku poprvé pustil, zůstal jsem taky v úžasu, že je něco takového vůbec možné. Mimochodem, k té nahrávce vedla dlouhá cesta, podobně jako k pohledu na temnou stranu Měsíce. Pink Floyd ji hráli naživo s podtitulem „Kus pro nejrůznější lunatiky“, rozuměj blázny a šílence. Do hudby pouštěli různé experimenty, včetně biblických veršů, od kterých pak ve studiu upustili.

Závěrečná sloka obsahuje poselství, pokud byste se rozhodli podniknout cestu k odvrácené straně své duše. Možná je to jedno z kosmických poselství v duchu předpovědi Isaaca Asimova: Všechno pod sluncem je v souladu, jenomže slunce zakrývá měsíc.