Daniel Raus: Červená Aerovka
Jezdí k nám občas chlápek s doručovací službou. Veselá kopa. Má na starosti naši oblast. Jednou mi líčil, jak si před spaním v duchu projíždí všechny zítřejší štace, aby – po přestávce zvané spánek – jel už na jistotu.
Má k tomu solidní dodávku, ale říká, že ten pravý oř je doma v garáži, stařičký dvojkový Superb, na kterého nedá dopustit. Hrdě dodává: je to moje „das Auto“.
Čtěte také
Nevím proč, ale působí na mě ten chlápek dojmem východní duše. Mám na mysli východ zenově budhistický v oranžových barvách. Nosí tenký cop, ač jeho vlasy pozbyly hustoty mládí. Nikdy nespěchá, přesto mu pod rukama všechno odsýpá. Po pár slovech levituje za volant a míří k další štaci.
Kdykoliv se objeví, zajdu k brance a vítám ho vždycky stejnými slovy: „V životě jsou jenom dvě jistoty – že slunce ráno vyjde, a že vy přijedete.“ Je to samozřejmě jen taková legrácka, drobná narážka na skutečnost, že moje žena si oblíbila internetové nákupy. Občas mě ale chlápek předběhne a místo pozdravu řekne: „Slunce vyšlo, tak jsem zase tady.“
Čtěte také
Stejně je zajímavé, jak málo pevných bodů v životě máme. Ve vesmíru, ve vztazích, i sami v sobě. Nedají se totiž koupit – ani na tom slavném internetu. A tak se kolem nás všechno neustále mění, stejně jako se měníme my sami. Jak pravil starý Archimedes, praotec vynálezců: dejte mi pevný bod ve vesmíru, a já pohnu Zemí. Nakonec matičkou Zemí nepohnul, protože mu nikdo pevný bod ve vesmíru nedal.
Jak o tom ale přemítám, vynořil se mi z hlubin paměti jeden z mých strýců, letos by mu bylo sto let. Měl v životě taky období jakési doručovací služby. Postihlo ho časně, v klukovských letech. Jeho otec měl totiž v Litomyšli řeznictví. A tak mi barvitě líčil, jak mu táta řezník naložil vždycky plný ruksak masa, které musel nebohý strýc Láďa roznášet po městě zákazníkům.
Čtěte také
Zkušenost komentoval slovy: „Z duše jsem to nenáviděl.“ V noci pak snil o tom, že se stane mechanikem a do smrti smrťoucí už neponese na zádech žádný ruksak s kýtou a krkovicí.
Jeho sen se vrchovatě splnil. Ještě jako mladík se stal majitelem legendární červené Aerovky. Bylo to jeho „das Auto“, i když on mu říkal hezky česky „auťák“.
Tu červenou Aerovku jsem nezažil, znal jsem ji jenom z vyprávění a z obrázků. Před jeho garáží ale následovala plejáda dalších značek, na které jsem obdivně zíral.
Strýc Láďa jako by čarovně vystoupil z knihy Dědeček automobil, jak ji sepsal pan Adolf Branald. Často koupil nějaký starý vrak a stvořil z něj parádní bourák, hodný čestného místa v luxusním autosalonu.
Čtěte také
Zcela magickou svatyní byla pro mě jeho dílna. V zimě tam hřála malá kamínka, dřevěná podlaha měla staletou patinu, šuplíky byly plné záhadných nástrojů a voněly tam nejrůznější barvy, oleje a sloučeniny. Bylo to místo, kde se rodily jeho mechanické zázraky.
Svět mých originálních strýců a tet vzal dávno za své. Byl to pro mě vesmír plný jistot a pevných bodů, i když se vlastně psaly časy pochmurné.
A tak jsem rád, že dneska – po mnoha letech – je jasné aspoň to, že slunce ráno vyjde, že zenový chlápek s dodávkou a copem se u branky zase ukáže, a že strejdova červená Aerovka rozhodně stála za to.
Nejposlouchanější
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
-
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Povídky Anny Bolavé, Stanislava Berana, Jana Štiftera a dalších autorů z jihu Čech
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.



