Daniel Raus: Štěpán

Dětí bylo pořád míň, protože každou chvíli přijeli rodiče, aby si to svoje vyzvedli. Úběžníkem čekání byla chvíle, kdy šťastlivec mává spolužákům a sprintem běží vstříc jinému světu. Vstupní bránou do jiného světa byla náruč rodičů nebo příbuzných.

Čtěte také

Daniel Raus: Komedie zvaná život

Štěpán přišel teprve před pár měsíci. Jeho entrée bylo vskutku kuriózní. Jednou večer se ve vestibulu zjevila žena s dítětem. Žena zmizela, dítě zůstalo. Nikdo netušil, odkud přichází, kdo je a kam směřuje. Až postupně se zjistilo, že se jmenuje Štěpán. A že prožil několik let v poměrech dosti hrůzných.

To byl ovšem jen úvod do problematiky. Štěpán byl extra týpek. Nikdo ho do svojí skupiny nechtěl. A mně se ulevilo, když ho schytal kamarád flegmatik, jehož nic na světě nerozházelo. Kromě Štěpána.

Ten kluk měl snad všechny poruchy, co existovaly. Navíc byl fyzicky mnohem zdatnější než jeho spolužáci. Když začal do někoho agresivně dorážet, děti se semkly a všechny se postavily proti němu. Což byl jeden z prvních úspěchů mého flegmatického kamaráda.

Čtěte také

Daniel Raus: Aspoň trochu fajn

Štěpán měl ve svém bohatém portfoliu taky kleptomanii. Když se někomu něco ztratilo, požádali jste ho, aby vám otevřel svoji skříňku. On to s ohromnou radostí udělal, a vy jste zaručeně našli onu postrádanou věcičku. Pochvalně jste ho poplácali po ramenou, zatímco Štěpán vykouzlil vítězný úsměv od ucha k uchu. Byla to pro něj taková hra na schovávanou.

Veselé zážitky jsme měli ovšem i mimo Štěpánův dosah. Pár dní před Vánoci mi kamarád povídá: vem děti do bazénu, zaslouží si odměnu. Odmítavě kroutím hlavou: nemůžu, nemám plavky. Tak ti půjčím svoje, trval na svém, a já souhlasil. Bazén byl jedním z luxusů, které internátní škola poskytovala. Děti to milovaly.

Čtěte také

Daniel Raus: Desátník

Můj kamarád měl ovšem poněkud velkorysý obvod pasu, takže plavky držely na dobré slovo. A ve chvíli, kdy jsem šel svým svěřencům příkladem a skočil šipku do vody, ani to dobré slovo nestačilo. Plavky zůstaly na hladině. Což ti mizerové pochopili jako životní výzvu, okamžitě naskákali do vody a předháněli se, kdo získá cennou trofej. Byli to dobří plavci.

Z vody jsem pak vedl náročné vyjednávání. K návratu plavek je přiměl až příslib krabice sladkostí.

Teď byly ale Vánoce a se Štěpánem sedělo ve třídě už jen pár dětí. Kdo pro tebe přijede? – ptaly se. Máma nebo táta, někdo přijede, odpovídal přesvědčivě Štěpán.

Čtěte také

Daniel Raus: Imunita

Věděl jsem, že nikdo nepřijede. Oba byli v base. Když další dítě odešlo, zbyli jsme sami dva. A Štěpán povídá: určitě přijedou, máma nebo táta, někdo přijede. Souhlasně jsem přikyvoval: víš, i kdyby nepřijeli, určitě na tebe budou myslet. A možná přijedou na Štěpána, to je za pár dní.

Jmenovec ho zaujal, oči mu zazářily: určitě přijedou, máma nebo táta, na Štěpána.

Za chvíli si pro něj přišla paní z vedlejšího dětského domova. Zamával mi a šel do jiného světa.

Po Vánocích se život vrátil do starých kolejí. Patálie se Štěpánem pokračovaly, věci se ztrácely a opět nalézaly. Jen ty plavky jsem si bral už zásadně svoje vlastní.