Markéta Pilátová: Rodáci

Tohle se mi honí hlavou jako Kroměřížance, která odešla na studia do Olomouce, pak kvůli práci do Španělska, Argentiny a Brazílie, Prahy a nakonec se usadila ve Velkých Losinách. O tomhle vždycky přemýšlím, když se do rodného města vracím.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Ložnice

Kořeny hledat nemusím, vím, že tady jsou a že se klikatí kdesi pod Velkým náměstím a vedou dál do Jánské ulice, kde se narodil jiný rodák, Max Švabinský. Ten má na domě s modrou fasádou pamětní desku, ale já se nemůžu ubránit představě, že právě z tohoto domu se dva roky neodvážila vyjít ven jeho maminka, tehdy svobodná matka, kterou nechal na holičkách nerozvážný student a ona se kvůli takové hanbě v přísně katolické Kroměříži plné kostelů tak styděla, že se neodvažovala na ulici, aby si ji pobožné měšťanské paničky nebraly do úst.

A tak do dvou let vychovávala malého Maxe v zahradním domku v Jánské ulici a on se, stejně jako já rád toulal v Podzámecké zahradě a kreslil motýly a rostliny a v deseti letech své kresby poprvé vystavil v lékárně na Velkém náměstí. Dnes má v Muzeu Kroměřížska fotografický portrét v nadživotní velikosti na zšeřelém schodišti. Vypadá na něm jako vojevůdce, oděn do nařasené kápě v ústech nonšalantní cigáro.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Neviditelná práce

Je to člověk znalý své ceny. Kroměřížané jeho obrazům věnovali celou expozici v prvním patře a on, vědom si svých velkolepých úspěchů geniálního kreslíře, jakým jistě byl, na všechno z fotky od schodů dohlíží.

Vedle jeho expozice je na stejném patře ještě jiná výstava. Trochu méně velkolepá, zato překvapivá. Je věnovaná jinému rodákovi, kterého mnohem více znají v Íránu, nebo v Turecku, než v rodném městě. To mu v roce 1975 věnovalo pouze skromnou plaketu ve Vodní ulici a až teď tuhle výstavu nazvanou Íránský poutník zase doma.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Věž, opička a kukátko

Ke své smůle jsem o orientalistovi Janu Rypkovi nikdy před tím neslyšela, přestože se stejně jako já narodil v Kroměříži, kde po něm není pojmenovaná ani jedna ulice. Na rozdíl od Maxe Švabinského, který propadal z matematiky, byl Jan Rypka premiant.

Odešel pak na studia orientalistiky do Vídně, kde ho učil sám Bedřich Hrozný. Žil v Gruzii, Istanbulu, Íránu. Byl členem snad všech respektovaných českých učených společností, překládal z perštiny a napsal knihu Íránský poutník. Kdyby žil dnes, byl by jistě hvězdou všech politických podcastů a dával by rozhovory médiím o současné situaci v Íránu.

Čtěte také

Markéta Pilátová: O laskavosti

Nevím, čím se měří vděčnost rodáků. Jan Rypka jistě nebyl tak rozevlátý zjev jako Max Švabinský, ale přesto v něm muselo být hodně divokosti, když se vydával tak daleko a věnoval se tak excentrickým věcem jako je perská literatura poloviny 12. století. Oba tihle rodáci jsou teď spolu v jednom muzeu.

Člověk si díky dvěma výstavám může představovat jejich životy, jejich ženy, jejich šálky na čaj, z nichž pili, když hloubali nad tím, co nového dneska vytvoří, prozkoumají, přeloží, namalují. Kam se jejich mysli vydají z Podzámecké zahrady, z Jánské, nebo Vodní ulice. A kdy se zase vrátí, aby o nich Kroměřížané znova něco věděli.