Markéta Pilátová: Věž, opička a kukátko

Do věže vedlo plno schodů a kufr plný knih se pěkně pronesl. Už jsem na svých cestách s knížkami spala leckde. V knihovnické kuchyňce, útulných i neútulných hotýlcích, penzionech, ve středověké věži, v pokojících u dálnice kde se nešlo ani otočit, v secesním pokoji v bývalé italské pojišťovně, v podkroví kina a na fotbalovém hřišti, kde mají Němčice nad Hanou útulný obecní byt, nebo letos na podzim v Otnicích na faře v posteli po hraběnce Kounicové.

Čtěte také

Markéta Pilátová: O laskavosti

Otnice jsou totiž kousek od Brna, kde novomanželé Kounicovi založili vysokoškolské Kounicovy koleje. Ale jak se na faře ta postel ocitla? Nevím, ani hospodyně a bývalá knihovnice paní Skleničková to nevěděla a pan farář Buchta, který večer přišel ze mše, taky ne.

V noci jsem si představovala, že je to třeba postel, ve které hraběnka Kounicová ležela, když na ni ve spánku spadnul v červnu roku 1960 těžký obraz visící nad postelí a ona utrpěla otřes mozku. Třeba pak tu postel už nechtěla a darovala ji faře v Otnicích?

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jak jsme se shodli

Tahleta místa plná příběhů, o kterých se mi může zdát, když se uložím pod těžké duchny, nebo lehké deky oděné do krepového povlečení z Ikey, jsou neopakovatelná. Přávám si, aby se mi na nich zdávaly nějaké historické sny, nebo alespoň řešení zápletek z knih, co zrovna píšu, ale většinou se mi nezdá nic. Jsem tak vyčerpaná z cesty na ona malá, nebo větší místa, zahrnutá dojmy ze čtení a debaty se čtenáři, žaludek často zalepený báječnými knihovnickými chlebíčky a zákuskem, a tak hned usnu.

Ale teď ve věži staré knihovny, té nádherné historizující budovy, se mi zdál sen. Sen o jiné věži, na kterou bylo z té staré věže vidět a svítil na ní nádherný, červený neon s nápisem Fabrika. V květnu roku 2008 byla totiž stará knihovna přestěhována do zrekonstruované bývalé továrny Vigona.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Konference se snídaní

Jenže ve snu se ta věž s nápisem Fabrika vynořovala z oblaku sněhu a já na věži viděla opičku, jak se dívá kukátkem... do mého snu.

Opička a kukátko, říkala jsem si. A ráno jsem si to zapsala. Kdoví co to znamená? Je to název nové knížky? Začátek něčeho? Tohle nikdy nevím. Ale vím, že co se takhle vynoří na okraji podvědomí, někde ve sněhové bouři snové Fabriky, bývá důležité. Nemám doma žádný snář, ale možná bych si měla nějaký pořídit, protože přestože se mi sny nezdají často, když se mi nějaké zdají, jsou znepokojivě přesné.

Jedna kamarádka mi vyprávěla, že vždycky, když se jí zdá o zlaté kobře, v jejím životě dojde k velké změně. Třeba i opička s kukátkem bude odteď ve snech něco znamenat. A pak jsem znova usnula a ráno skoro zaspala, doklouzala se do Fabriky a tam četla dětem. A někde z věže, ukrytá za sněhovými vločkami, se na mě kukátkem dívala opička.