Petr Borkovec: Ad vitrum nigrum (J. Tvrdoňovi)

Ačkoli hospoda nestála těsně u řeky, působilo to, že stojí, že celou její prosklenou část nesou piloty usazené do říčního dna. Působilo to, že se výjev může znenadání pohnout, docela lehce odpoutat. Houpající se odlesky a odrazy už rozzářených a denním světlem dosud osvětlených skleněných tabulí vysílaly veselé i útulné signály. K hladině odspodu přistávaly ryby.

Čtěte také

Petr Borkovec: V dubnu

Červnový večer tak akorát, pomyslel jsem si – prázdninoví hosté prozatím balí ve městě a vykradači chat už odpočívají a v kšiltovkách, které nikdy neodkládají, pijí piva před odletem na rušnější pláže. Jeden takový se na mě netečně zadíval, když jsem čekal u výčepu, a já v jeho očích uviděl plující věci z poslední vykrádačky. Rychle se otočil, asi si všiml.

K řece jsem vlastně šel kvůli roháčům. Je teď jejich čas a na cestě podél proudu, zvlášť v otevřených partiích zarostlých z obou stran jenom nižšími keři, jich vždycky létá dost. Dokonce jsem si vzal do batohu smrtičku a několik sběrných lahví. Ale nebyl jsem rozhodnutý, zda si brouky chci jenom prohlížet, nebo doopravdy usmrtit a vypreparovat. Po cestě jsem na to myslel, ale nepořádně.

Čtěte také

Petr Borkovec: Velký mrtvý kapr

Dávno si nevedu sbírku – chtělo se mi preparovat proto, že u špendlení budu myslet na psaní jedné rozepsané povídky. Všiml jsem si, taky dávno, že když brouka vytrhnu z jeho prostředí, ze stínů a barevných tvarů, pozoruju ho bez okolí – v bílé výstelce krabice mi vždycky připomíná fantastický nepravděpodobný nález – a zároveň zaměstnám obě ruce, vždycky mě napadají možnosti, jak v rozepsaných textech pokračovat. Mohl bych brouky kreslit, dělat preparační kresbu, abych je nemusel zabíjet (ačkoli, po pravdě řečeno, lítost necítím), ale nefunguje to. Svou roli asi hrají i další věci, ten konec, smutek. Úprava skutečného mrtvého těla.

Je to asi hnusné. Ale já si to nepřipouštím.

Čtěte také

Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.

V pobřežních pámelnících a ostružiní, na něž jsem spoléhal, roháči nepoletovali. Několikrát jsem si stoupl těsně ke keřům a poslouchal, jestli zevnitř neuslyším třeskání. Nic. Nevylétli. Asi dnes nevyletí. Zvedl jsem z cesty pár kamenů, ale jejich podloží byla bez života, vypálená jako formy k odlévání. Po kvapnících, těch omamně lesklých s nohama jako rezavé vlasy, ani stopy. Nenarazil jsem na jediného brouka.

Ale o chvíli později – když jsem s natočeným půllitrem vyšel před hospodu – jsem se znenadání ocitl v chrastícím mračnu. Nad šeříkovým plotem se proplétali tři malí samečci a vráželi do sebe tak, že nebylo zřejmé, jestli z nemotornosti nebo jde o začátek souboje. Vzápětí se pod mýma nohama ozvalo jiné rachtání: dva roháči bojovali v trávě o samičku tak, že na ní stáli s propletenými rohy a roztaženými krovkami a křídly. Bez váhání jsem je všechny tři nahrnul do hrdla jediné lahve, i s listovím.

Čtěte také

Petr Borkovec: V maríně

Kdysi jsem letícího roháče přirovnal k oku, které zkoumá sloupek plotu. Zdálo se mi, že roháč ve vzduchu je jako bloumající pozorná bulva, že mihotání hnědých průsvitných křídel vytváří „duhovku“ kolem „čočky“ hlavy, hrudi a krovek. Teď to neplatilo. Roháči burácející kolem šeříku připomínali mořské koníky, trhaně plavali vestoje a esíčka jejich tělíček jako by byla zakončena ploutví, a ne trnitou holení a drápky, které se při preparování tak špatně dostávají pod tělo.

A chvílemi jako by napodobovali krevety (mahagonové, s třešňovým nádechem, jenž u exemplářů brzy pohasíná), protože makadla, přední pár nohou a tykadla s vějířky se kupila a v letu dojemně „prosila“. Jednoho po druhém jsem brouky srazil k zemi. Dva jsem uložil do lahví, třetího sklepl do smrtičky a vydal se – za naprosté tmy – zpátky.

Čtěte také

Petr Borkovec: Úhořový festival

V zarostlém místě, které jsem procházel spíš popaměti, taková tam panovala temnota, stezku zničehonic osvítilo několik reflektorů a kolem mě projel konvoj motorek a mopedů s vracejícími se rybáři, jimž z ruksaků trčely udice a podběráky. Maskáče, vesty, helmy, nářadí, řev a cesta s železnými listy stromů a keřů, která přede mnou na několik vteřin vyvstala zvětšená, nebo spíš nabobtnalá, s hrozivými detaily.