Petr Borkovec: V dubnu

A připojil, že jednoho dne mi to ten javor oplatí. Což se letos v předjaří, v takové té předjarní minutě, kdy se slunce vyřítí z mraků, stalo.

Čtěte také

Petr Borkovec: Velký mrtvý kapr

Ale Jaroslav mi ten vzkaz poslal, a tak budu mluvit o tom, co mi napsal.

Jaroslav je velký rybář, ale o jeho rybářském životě vůbec nic nevím, protože on se zároveň vyznačuje tím, že každou moji otázku týkající se jeho rybářské velikosti v okamžiku odvede jinam. A tak si všechno jenom představuju a jedinou jistotou, kterou mám, je to, že jeho rybářské mistrovství je stejně úžasné jako schopnost odvádět od něj řeč. Jednou jsem mu to vytkl, položil jasnou otázku týkající se ryb a udělal ostrý pokus, abych ho podržel u odpovídající odpovědi. Ale ztroskotal jsem, protože Jaroslav mi bleskem opáčil, že nedávno byl už zase v nemocnici a sestřička se ho kvůli neschopence zeptala, jaké má zaměstnání, a když popravdě odpověděl „typograf“, sestra do formuláře zapsala „dirigent“ – a on, ačkoli viděl, co píše, nic neřekl.

Čtěte také

Petr Borkovec: Jubilejní book club v městečku Č.

„Napsala to versálkama,“ dodal.

„Takhle je to se vším,“ dokončil.

Na ryby, rybářská místa, zkušenosti a zážitky se ho ale ptám dál, vždycky – a už jen napjatě čekám, s jakou vytáčkou se vytasí tentokrát. Podle vynalézavého odvádění řeči si představuju celý jeho život s prutem – a koneckonců myslím, že o něm vím mnoho. Vidím před sebou detaily, druhy ryb, jejich stříbro, kola na hladině, ťukání splávku, prostě všechno. Jaroslavovy výmluvy a střihy se po těch letech virtuózně proměňují v pstruhy a okouny, v obracení jejich těl těsně pod hladinou, když je táhne, v čekání za ranní tmy i v rybářské nádobíčko. Myslím si, že to neví? Vůbec ne, jsem si jistý, že to ví.

Čtěte také

Petr Borkovec: V maríně

A vypráví a vypráví!

Začátkem dubna se ale oblačná clona nečekaně rozestoupila a z průrvy na mě dopadl paprsek této věty. Jaroslav napsal: „Ryby? Nejrůznější malé zázraky na řece, parmy, kapři, opravdu velmi zvláštně nakloněný duben.“

Zvláštní odpověď. Vystrašila mě. Nestalo se něco? Nebyl zase v nemocnici? Okamžitě jsem odepsal a opatrně se optal. Tak opatrně, že jsem váhal, jestli moji obavu a otázku pochopí. Kroužil jsem s tím a několikrát změnil formulaci.

Vrátilo se toto: „Ptáš se mě často na moje oblíbená místa. Teď v nemocnici se mi jedno moc pěkné zjevilo! Operace nějak dopadla, a co má zabírat, zatím zabírá – a tak doufám v úspěch. Ale ani neúspěchu se už nebojím.“

Čtěte také

Petr Borkovec: Negroni

Když jsem si to přečetl, neudělal jsem nic. Chvíli jsem chodil po pokoji a pak si lehl. A usnul. Zatímco jsem asi hodinu spal, stropní svítidlo v pokoji se rozsvítilo. Bylo brzy odpoledne. Za oknem se v silném, znenadání teplém větru jako chapadla pohupovaly a vlnily větve borovice a prudké slunce ozařovalo vlákna a prach mezi nimi. Strom byl plný blyštivých částeček, nastříhaných zlatých papírků, mezi nimiž, jako nejtenčí blesky sjížděly všemi směry dlouhé zlaté zářezy.

Spolu s tím záhadně rozsvíceným svítidlem – nepochyboval jsem totiž, že když jsem usínal, nesvítilo – bylo v místnosti tolik světla, že jsem si rukou zastínil oči. A vzápětí je téměř zavřel.

Nevím, co odepsat.