Petr Borkovec: Negroni

Tyhle tři věty poslal kdysi ruský prozaik a básník Ivan Bunin ruské prozaičce a básnířce Nině Berberovové. Já ani nečtu – myslím na prázdniny, co skončily, a líná tesknota mění ranní uvažování v recenzi koktejlu promíchanou s reminiscencí.         

Čtěte také

Petr Borkovec: Vavřín a oliva

Koktejl Negroni, po němž před pár lety v Čechách neštěkl pes a teď ho inzerují v každé hájovně, ten „plamen života“, který mi právě rozžínají v Baru Centrale na náměstí v Dovadole – obyčejném městečku na silnici do Florencie –, zasluhuje totiž oslavu.

Vyhnu se řeči ochutnavačů a budu stručný. Míchačka Negroni má jméno podle nějakého florentského hraběte, jehož majetek se scvrkl na pár slepic, a skládá se z Campari, ginu a červeného vermutu, které se do ledem naplněné sklenice z tlustého skla poskládají v naprosto stejném poměru.

Tři velké panáky alkoholu se lijí v pořadí gin, Campari, vermut, protože ledu se má první dotknout gin, který vydrží cokoli (Campari, jedinečné a rozmazlené, potřebuje mít zahřátý podklad; vermutu je všechno jedno, tak jde poslední). Potom se míchá. Lžičkou. Pomalu a zamyšleně a alespoň tři minuty!

Čtěte také

Petr Borkovec: Nějaká Cécile

Také na způsobu míchání záleží: nejlepší bývá – podle mých zkušeností – představit si, že ve sklenici se táhne med a vleče smetana, které se musejí dokonale prolnout. Když je promícháno, ukrojí se plátek nejdražšího pomeranče, jaký seženete, a strčí se i s kůrou do sklenice tak, aby se dotýkal dna. Hotovo. Brčko nesnáším!

Barvu Negroni udává vzrušená oranž Campari rozteskněná ginem (jako by oči zesklovatěly vzpomínkou) a mírně zatažená rubínovou červení vermutu. Něco mezi nejzralejším kaki a granátovým jablkem. Chuť je hořkosladká, oprýskaná, ale s jiskrami, okouzlená až užaslá a nepostrádá veselost (lépe řečeno: začátek smíchu nebo jeho zbytky).

Čtěte také

Petr Borkovec: Vínový kopec

Negroni se pije pomalu i rychle, podle toho, jak rychle se rozpouští led – ani poslední hlt by neměl být příliš vodový. Pomerančový skrojek se nejí, nikdy – pokud to uděláte, další Negroni, které si objednáte, nebude stát za nic. Už třetí drink vás sejme; nenápadně. Kocovina bývá melancholická. A pokaždé ji provází pocit bezbrannosti.

Campari je, jak jsem řekl, jedinečné – a opravdu: je obtížné ho v Negroni čímkoli nahradit. Italské obchody nabízejí všelijaké bittery a jiné nahořklé likéry, italský Coop dokonce prodává levný bitter, který má na vinetě podtitul „Ideale per il Negroni“, ale koneckonců je to všechno sladké a ideální ani náhodou. Kdo umíchá Negroni s Aperolem (což se v Čechách do Aperolu zamilovaných skutečně provozuje), ať trpí!

Čtěte také

Petr Borkovec: Odpovědi bez odpovědí

Ohledně vermutu, ginu, pomeranče a ledu se ale s úspěchem zkouší ledacos: sušší a suché francouzské vermuty, vermuty s balzamikovým octem nebo s lanýži, ořechové vermuty, amaretové a pomerančové giny, místo kostek ledu jeden velký ledový krystal, který strmí ze sklenice, anebo namísto čerstvého pomeranče usušená pomerančová křížala.

Přiznávám, že jsem mnohokrát z nedostatku peněz namíchal tzv. „Lidlnegroni“: nejlacinější Old Herold, český vermut Metropol Bianco a namísto Campari, promiňte, Starou Mysliveckou v akci stříknutou letitou medovinou, kterou jsem objevil ve sklepě. A hora ledu na to! Ačkoli jsem tuhle variantu popíjel pouze o samotě, mívala – jak si pamatuju – docela úspěch. A ještě něco: pokud místo ginu použijete do Negroni slovenskou borovičku, objeví se na světě něco, nač – zvlášť, když to provedete například na túře v Malé Fatře – budete rádi vzpomínat.

Čtěte také

Petr Borkovec: Na palmovou neděli

Na závěr ještě velmi krátce zpátky do romaňolské Dovadoly, městečku na málo používané silnici do Florencie. V Baru Centrale jsem vypil pět Negroni (mezitím jsem naštěstí nějak snědl zelené těstoviny s ragú). Měl jsem důvod, ale tyhle podrobnosti do recenze nepatří. Přenocoval jsem – tak jako kdysi – v jednom z pokojů nad barem.

Když jsem se brzy ráno – melancholický a bezbranný – vypotácel na náměstí, stal jsem se svědkem pozoruhodné události. Byla neděle a v Dovadole se konala soutěž ve zpěvu kohoutů. Gara di canto del gallo. Uprostřed už mírně rozvášněných obyvatel trůnily klece s obrovskými ptáky, kteří kokrhali jako o život. Lidé kohouty překřikovali a nesnesitelně bez přestání tleskali.

Čtěte také

Petr Borkovec: Na kočičky

Jak jsem byl bezbranný, někdo mě hlučně a bez okolků chytil za rukáv a bez námahy odvlekl k těm zvířatům, vrazil mi do rukou papír, tužku a jakýsi měřicí přístroj podobný hokynářské kalkulačce a přinutil mě poslouchat a dívat se a číslicemi na papír oceňovat kohoutí hlasy. Jenom pozvolna a ztěžka jsem chápal, že se tady bojuje ve čtyřech disciplínách: v délce jednoho jediného zakokrhání, hlasitosti, v rozsahu hlasu a v celkovém dojmu, do něhož patřila například členitost struktury kokrhání, prudké mávání křídly nebo působivý záklon hlavy při chrlení těch ranních zpěvů.

Stál jsem v Dovadole s jedním prstem na hlukoměru a s druhým na časomíře a melancholicky rekapituloval svou záležitost, kvůli které jsem tady a už zas sám, i dlouhý včerejší večer s krvavým pitím. A bez jediné myšlenky na kohouty s ohněm u zobáků čmáral na papír neznámé číslice. Nikdo nic nepoznal a jeden z dovadolských kohoutů zvítězil.