Petr Borkovec: Na kočičky
Tak dlouho jsme se pokoušeli přejít rozvodněný horský potok suchou nohou, tak dlouho jsme pátrali na břehu po proudu i proti proudu po užším nebo šikovném místě, tak dlouho, víc než hodinu, jsme odhadovali, na který kámen ve vodě skočit a na které kameny pak stoupnout, kde získat rovnováhu a jak pokračovat, až jsme se vyzuli, vyhrnuli kalhoty a přebrodili to.
V dolině bylo šero, a když jsme si papírovými kapesníky sušili ledové nohy a navlékali nenavléknutelné ponožky, ze zatažené oblohy se spustil déšť, který tam čekal od rána. Aby chvíle byla úplná, po asfaltce, směřující do útrob Belianské doliny, z níž jsme nyní přes potok odbočili, projíždělo auto s muži, kteří se na nás dívali. Asi dělníci z horského hotelu.
Čtěte také
Sem už obyčejná auta nesměla. Hnusné šedé vlhké zablácené osobní auto, plné nepříjemných tváří, splývalo s odstínem studeného deště, v němž se sunulo za těžkou prací. Předjaří místy už dorazilo.
Stoupali jsme vzhůru a vyprávěli si sny z poslední doby. Byla upřímná – a také to řekla: „Nebudu ti lhát, jo?“ – a vyprávěla mi i sen, v němž se milovala s jiným mužem, kterého oba dva dlouho a dobře známe. Pak se ukázalo, že ten muž se objevil, a znovu při souloži, jen už ne s ní, také v jiném jejím snu z posledních týdnů. Moje sny byly různorodé a roztříštěné, spíš takové série situací, a ona s nimi myslím nebyla spokojená, zdály se jí příliš bizarní a příliš barvité. A asi také cítila, že by na svou otevřenost měla dostat o hodně lepší odpověď; neptala se mě předtím, co na to říkáš?, co si o tom myslíš?, vadí ti to?, a ani já jsem se na muže ze sna nedoptával, ale domnívala se, zdálo se mi, že sny, které jí při stoupání z doliny budu na oplátku vyprávět, by o tom vskrytu měly mluvit. Že by měly nějak reagovat.
Čtěte také
Cítil jsem, jak s mým líčením postupně ztrácí trpělivost. Zrychlovala, přestal jsem v půli jedné epizody mluvit – a po chvíli jsme už šli každý sám.
Cesta se úžila a zdvíhala a výstup začal být obtížnější. Déšť neustával, spíš sílil, pronikal i hustším lesem, v němž jsme se ocitli.
Prudké svahy, které nás obklopovaly, byly rozbrázděné čerstvými zvířecími stezkami; všude tady v noci stáda scházela k potoku, aby pila. Na některých místech se stezky rozšiřovaly a viděl jsem, jak se na nich zvěř zastavovala, kupila, jak přešlapovala, jak nemohla sestupovat postupně a v klidném tempu, protože cesta klouzala. A z těch rozšířených míst pak všemi směry vedly rýhy a koleje plné hlubokých stop po jeleních a srnčích paznehtech, které sjížděly po mokré zemině a propadaly se do ní; sem tam byl zřetelný otisk obřího jeleního zadku.
Čtěte také
Na větvích, zabořených v mazlavé hlíně, se zachytily velké chuchvalce srsti – a když jsem je sbíral, zíral jsem do těch černých zvířecích skluzavek nad sebou a očima hledal mrtvé jelení tělo, jako by tam snad mělo být, nebo alespoň nějaké zbytky jeleního trupu, jako by tam snad mohly ležet.
V následující chvíli jsem ve svahu zahlédl keř obsypaný kočičkami; rozvitými jen zpola, v kaštanově hnědých pouzdrech, které se leskly. Do odkryté země jsem zapíchl větev, abych na zpáteční cestě místo bezpečně poznal. Její volání, které jsem v tu chvíli zaslechl, se ozývalo, zdálo se mi, z mnohem větší dálky, než jsem předpokládal. Zkontroloval jsem, jestli větev v zemi drží, a přidal do kroku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
