Jan M. Heller: Divná Bahnhofsviertel

16. leden 2025

Největší audioportál na českém internetu

Čtvrť Bahnhofsviertel v německém Frankfurtu nad Mohanem | Foto: BORIS ROESSLER / dpa Picture-Alliance via AFP / Profimedia

Jan M. Heller: Divná Bahnhofsviertel

Procházeje nějakou odbornou literaturu k městskému prostoru, narazil jsem na postulát, že moderní město se prý vyznačuje tím, že jeho jednotlivé zóny jsou striktně oddělené podle funkce. Tady pracuj, tady se dopravuj, tady si zaobstarávej životní potřeby, tady se bav.

Vzpomněl jsem si na důtklivé upozornění v jednom průvodci po New Yorku, který jsem četl, když jsem se tam chystal poprvé: v Americe jsou pravidla ještě jednodušší. Tam, kde se má chodit, choď, kde se má stát, stůj, kde se má sedět, můžeš se posadit, možností je oceán.

Čtěte také

Zdá se, že nedodržování těchto a podobných pravidel a mísení funkčních zón způsobuje jakýsi problém. Pokud není jasné, o čem mluvím, nabízím jednoduchý test: zkuste si třeba v nějakém pražském nákupním centru začít tančit. Nebo fotit. Velmi rychle přifrčí někdo, kdo vám vysvětlí, že ačkoli ani tanec, ani fotografie není nic zákonem zakázaného, není to v souladu s funkcí prostoru, ve kterém se pohybujete: tady se po vás chce, abyste nakupovali. Nic jiného.

Situace je zostřená tím, že v ní narážíme na důsledky pochopení, s nímž jsme po pádu železné opony přijali fenomén soukromého vlastnictví: jsme vlastně ve veřejném prostoru, ale platí tu zákony, které vydal soukromník. Vstupem jsme s ním uzavřeli smlouvu.

Čtěte také

Existují nicméně místa, která jsou na mísení, kontaminaci a vůbec porušování hranic funkčních zón ve své podstatě založena. U nás ještě moc ne, musí se za nimi jet do západní Evropy: mluvím o městských čtvrtích, v nichž do evropských struktur pronikají lidé s původem na jiných kontinentech. Přistěhovalci, kteří přišli po válce za lepším životem, většinou obsadili dezolátní, a proto levné čtvrti v centrech. S sebou přinesli své kultury, jazyky, zbožnost a gastronomii a také představy o tom, jak má fungovat prostor určený pro život, a podle těchto svých návyků ho přetvářejí.

Taková místa vytváření vlastní funkční zóny, které by na jiných místech byly ne snad úplně neopakovatelné, ale tak nějak – nefunkční. Zóny červených luceren, které, budeme-li mluvit o Německu, zde ještě zůstaly po poválečném kvetoucím byznysu, zaměřeném na vojáky okupačních armád.

Čtěte také

Zóny pro drogově závislé; ke zdejšímu koloritu patří i místní junkies, kteří si v Druckraumu můžou pod odborným dohledem aplikovat. Ve smyslu popsaném výše to ale neplatí; vnitřek obchodů a dvorků se přelévá ven. Na ulici se žije, postává, od rána popíjí, jí i kouří, prodává zelenina i fejkové hadry z Turecka a kdoví co ještě.

Vím, že pestrobarevné čtvrti stejně jako multikulturalismus jako celek mají tisíc a jeden problém a obzvláště v případě Německa lze o něm debatovat donekonečna, kolonialismus v dnešním smyslu koneckonců vymyslel Otto von Bismarck a autorkou výroku o selhání multikulturalismu je ironicky Angela Merkel. Při zevlování ve frankfurtské Bahnhofsviertel jsem si ale uvědomil jedno velké pozitivum: není třeba se tu bát být divnej. Nepřifrčí žádná ochranka s hloupými řečmi o tom, že bytím divný porušuji nějakou smlouvu, o kterou jsem se nikoho neprosil.

Čtěte také

Tady jsou z nějakého pohledu divní všichni. Divné účesy, oblečení, nápisy v divných jazycích, obchody a bufety nabízející divné potraviny a pokrmy. Lidé, kteří jsou viditelní právě kvůli tomu, že divně zevlují; patří k paradoxům multirasové Evropy, že ti, kteří mají práci, vidět nejsou. Jediné, na co se tu opravdu nenarazí, jsou divné pohledy.

A vlastně nejen multirasové. Nádražní čtvrti v německých městech pochopitelně na svou barvitost, tep a energii lákají nejrůznější trendsettery, hipstery, digitální nomády, umělce a nakonec i byznysy, které vytáhnou nahoru ceny a postupně změní autentickou tvář místa. V těsné blízkosti frankfurtského nádražního Babylonu si třeba nejnověji zřídil centrálu jeden švýcarský potravinářský kolos. Zatím se ale vlněné čapky a tetování do celkové pestré směsi integrují stejně jako obleky a kostýmy z nedaleké čtvrti, kde sídlí největší evropské banky. Mezi tím vším s řinčením projíždějí moderní německé tramvaje a nikomu na tom nic divného nepřipadá. Proč? Protože není.

autor: Jan M. Heller