Jan M. Heller: Ujíždí mi to

Na rozdíl od moudrých stařešinů, kteří se jim proto vysmívají, se jim nedivím, také mi zvuk telefonu způsobuje psychickou nepohodu, i když jsem o třicet nebo kolik let starší a telefonovat jsem se učil ještě na bakelitovém přístroji s otočným číselníkem.

Čtěte také

Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Vím dobře, že v tom nejsem sám, v pracovním životě potkávám lidi, kteří více či méně úspěšně zakrývají totéž. Práce ředitele akademického nakladatelství zahrnuje pestrou škálu činností, mezi něž patří redakční práce stejně jako akvizice nových titulů, revize regálů stejně jako nikdy nekončící administrativa, a když přijede dodávka z tiskárny, zvednu se a jdu nosit. Nestěžuji si, svou práci jsem si vybral a mám ji rád, záliba se mi kryje s profesí. Každý to štěstí nemá, vím. Nestěžuji si.

Můžu si za to sám. Času máme všichni stejně, říkala jedna sympatická školitelka měkkých dovedností, záleží jen na každém z nás, jak si ho zorganizujeme. Naučte se využívat odpadní čas, nabádal jiný školitel téhož. Víte, kolik času denně třeba pročekáte? Když si s sebou budete do metra brát knížku, přečtete za týden klidně tři čtyři tituly beletrie.

Čtěte také

Jan M. Heller: Svět knihy

Beru si to k srdci, sahám si do svědomí a jdu do sebe. Stačí vštípit si pár návyků, překonat prokrastinaci, přestat lemplovat nebo vstávat o dvě tři hodinky dřív, to by bylo, aby se ze mě nestal supervýkonný člen pospolitosti. Čas nelze pochopit, nelze ani říct, co je čas, říkal Miroslav Petříček. Taky že ano, vždyť je to přímo ontologická otázka: čas je něco, o čem se dá říct tak akorát to, že není. Ale já ho někde najdu. Někde se skrývat musí.

Třeba na internetu, tam je všechno. Někde jsem četl, že jsme dnes obklopeni množstvím informací několikanásobně přesahujícím objem toho, co je lidský mozek schopen vstřebat, roztřídit, zprocesovat. Mozek je supervýkonný procesor, všechna čest, ale digitální svět už dávno vykročil za antropologická měřítka. Patnáct tisíc knih se vejde do jediné čtečky Kindle. Copak existuje člověk, který by třeba i za celý život přečetl takové množství knih?

Čtěte také

Jan M. Heller: Literární místopis

Ne že bych mu nezáviděl, ale… Mozek má sice k dispozici záchranné pojistky, jako je vytěsňování a zapomínání, ale já bych na jeho místě být nechtěl. Vůbec se mu nedivím, že zoufale žádá od těla další a další příděly energie a že do něj na oplátku vypouští takové hormonální koktejly, že i s člověkem relativně zralým a větrem ošlehaným mávají emoce jako na nějaké obzvláště škodolibě vymyšlené pouťové atrakci.

Většinu času ale konzumujeme obsah mnohem efemérnější povahy než ten, který nasoukáme do Kindlu. Materiál, který někdo vytvořil s cílem přimět nás konzumovat ho dál a dál. Informační zahlcení je už etablovaný vědecký pojem; filosofka Alice Koubová nedávno někde použila ještě pěknější: informační obezita. Nejhorší jsou, samozřejmě, sociálky; algoritmy, personalizovaný přísun obsahu do feedu, levný dopamin z lajků, FOMO neboli úzkost z toho, že nám něco důležitého uteče, posilování konfirmačního zkreslení, zakopávání se v sociálních bublinách, ideologické rámování, intelektuální izolace, efekt špičky ledovce. I to jsou už etablované pojmy.

Čtěte také

Jan M. Heller: Mercedes

Vysvětlím, co znamená ten poslední: to, co lidé prezentují na sítích, jsou jen pečlivě vybrané aspekty jejich životů, zpravidla a především ty prezentace nejhodnější, tedy krásné, úspěšné, barvité. To ostatní, co tam není, pochopitelně nevidíme, ale srovnáváme se s tím, co vidíme. Nic nového, to přece už dávno víme, ale limbický systém racionalitou nepřelstíme a to zase vědí tvůrci obsahu. Konzumace informací tak stojí nejen energii, ale také přímo ohrožuje psychickou rovnováhu. A hlavně opět žere čas.

Podněty hrnoucí se ze všech stran nás zdržují od toho nejdůležitějšího na světě: od práce. Tady je druhý zakopaný pes: i fetišizace práce a kult workoholismu nás staví do pozice věčně nestíhajících. Sluší se přece být pořád lepší a výkonnější, cíl pořád uniká, zas a znovu mizí za dalším obzorem. Tak to má být, říkali nám, když budeme hodně makat, budeme se mít dobře, tak svět funguje, až tak je to jednoduché a přímočaré.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Myslím na všechny ty, kteří se v této zemi div neupracují k smrti, a stejně se neuživí. Nedá se s tím nic dělat, to je přece volný trh, regulace jsou komunismus a pracovní tábory na Kolymě. Nemáš na živobytí? Tvoje chyba, tak si najdi druhou nebo třetí práci. Kde se asi bere čas na to, aby si člověk mohl přibírat další a další úvazky? To ti lidé nespí? Možná, jeden vysoce postavený politik starší generace se svou insomnií, kterou vydává za skvělý time management, s oblibou chlubí. Ach jo, já bych spal.

Ale ještě nemůžu. Musím nejdřív dopsat tenhle text.