Jan M. Heller: Svět knihy

Musíme už konečně zajít na to pivo, jak se nám nepovedlo v uplynulém roce ani za těch několik předtím.

Čtěte také

Jan M. Heller: Literární místopis

Náhodná setkání lidí, kteří už mají být dávno na jiné schůzce nebo v jiné debatě, ale: Mě napadlo, že by se dalo… Ano, určitě, to je skvělý nápad, ozvi se!

Přesně v den, kdy na pražském Výstavišti veletrh Svět knihy začínal, dopadla ruská raketa na jednu z nejvýznamnějších ukrajinských knižních tiskáren Faktor-Druk v Charkově a těžce poničila její zařízení i uskladněné knihy – nemluvě o sedmi mrtvých a 22 zraněných. První reakcí nás, lidí od knih, je, předpokládám, jakýsi bezmocný vztek: Tohle se přece nesmí!

Čtěte také

Jan M. Heller: Mercedes

Jasně, celá ta válka se nesmí, ale tohle se přece nesmí ani ve válce. Ale ono se to děje, a ne poprvé. Agresor, který chce napadeného zašlapat do země, zaútočí na jeho kulturní dědictví. Vlastně nejen dědictví, ale i kulturní současnost. A vitální, životně důležitou součástí kulturního oběhu každého národního společenství jsou knihy.

Na pražském veletrhu jsem měl tu čest moderovat debatu, pořádanou jedním středoevropským literárním časopisem, který by si zasloužil víc pozornosti, než se mu na místě dostalo. Debata měla téma „hranice“ – ve všech možných významech, fyzických i metaforických.

Čtěte také

Jan M. Heller: Zpřísnit!

O barbarském útoku na charkovskou tiskárnu jsme na místě nemluvili, ale vlastně by se to bývalo hodilo: jako připomenutí, že války se nevedou jen na frontě nebo, jak se říká, „kontaktní linii“, což jsou patrně nejnemilosrdnější ztělesnění hraniční čáry, jaká si lze představit, ale také v liminálních prostorech, jež se geograficky vytyčují hůř: na hranici mezi kulturou a ignorantstvím. Mezi pravdou a lží.

To platí obzvláště pro novou formu války, které jsme si navykli říkat „hybridní“. Ta se odehrává z naprosté většiny v kyberprostoru, pracuje s digitálními médii: všechny ty falešné trollí účty na sítích nebo řetězové maily, šířící mezi lidmi lež. Internet skutečně zrušil nebo učinil irelevantními většinu hranic.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Zároveň ovšem přinesl nové. Navzájem ohraničené, rozuměj izolované jedince, kteří hledají a bohužel i nacházejí tu svou pravdu v sociálních bublinách, rovněž navenek ohraničených, a díky mechanismu, jemuž psychologie říká konfirmační zkreslení, jsou v tom úspěšní. A novodobí krysaři s tím umějí pracovat zatraceně dobře. Zdá se, jako by nás začal rychle dohánět avantgardní technologický optimismus.

Vypadá to, že se snažím vytyčit další hranici, pěkně po staromilsku, mezi zlým digitálnem a hodnými tištěnými knihami? Ale kdeže.

Na začátku minulého desetiletí se v Rusku na knihkupeckých pultech objevila vlna knih rehabilitujících v žánru literatury faktu Stalina a stalinismus. Brzy následoval další žánr: vojenská fantasy. Záplava knih nabízejících triviální příběhy z paralelních světů, v nichž hrdinní vojáci spravedlivě ničí nacisty, banderovce a ti nejlepší i celý Západ. Anebo z budoucnosti, která je slavná, protože car povstal z mrtvých a Rusko je opět veliké.

Čtěte také

Jan M. Heller: Jsem prostě pryč

Literatura tohoto typu přichází v takových objemech, že pro ni už existuje i literárněvědný termín: popadančestvo, tedy příběh vyprávěný hrdinou, který se zčistajasna objevil v jiné časové realitě. Nenechme se mýlit: jde o velmi promyšlené šíření revanšistického narativu. Skrze knihy.

Nechci skončit ani v cynismu, ani v patosu. Je to zkrátka další střípek do celkového obrazu obrovské moci psaného slova, kterou bychom si měli zatraceně dobře uvědomovat a vědět, kdo od ní má klíče. Protože svět knihy – tentokrát s malým s na začátku – rozhodně nekončí.