Jan M. Heller: Literární místopis

Někteří se sem vydávají z čisté zvědavosti, ale pro jiné to je něco jako pouť, jako středověké putování ad ossa, za kostmi, třebaže už ne světců.

Čtěte také

Jan M. Heller: Mercedes

Cesty za literaturou narážejí na jednu zásadní potíž, kterou si rychle uvědomí každý, kdo se do nich pustí: neexistuje téměř žádný způsob, jak to podstatné, co je skryto v textu, vetkat do tkáně místa, domu, města. U hrobů na tom nezáleží, těm stačí, že prostě jsou. Ale dobře to je vidět na literárních muzeích, věnovaných některému z autorů a umístěných zpravidla v nějakém objektu, v němž se dotyčný buď přímo narodil, nebo pobýval.

Na rozdílných způsobech, jakými kurátoři k expozicím přistupovali, je vidět mimo jiné různá míra bezradnosti před otázkou: Co se tu má vlastně ukazovat? Mám literární muzea rád a vyhledávám je, protože tu otázku vnímám jako podstatnější než šanci dozvědět se vlastně něco víc o autorovi: ve středu pozornosti je místo, které ho interpretuje, stejně jako on sám.

Čtěte také

Jan M. Heller: Zpřísnit!

Většina takových zařízení předvádí něco ze zařízení, které se dochovalo, rukopisy, fotografie. Jedno muzeum, které nebudu jmenovat, dovedlo hromadění spisovatelových osobních předmětů na úroveň takřka cimrmanovskou, ukazujíc snad i spodky a pásky na vousy.

Košická pamětní místnost Sándora Máraiho na to jde konzervativně s nábytkem, jejž autor používal ke čtení a psaní; muzeum Iva Andriće v bosenském Travniku nabízí všechna možná vydání Travnické kroniky ve všech myslitelných jazycích. Penzionovaný učitel, sloužící v Puškinově muzeu v moldavském Kišiněvě, byl ze mě coby jediného návštěvníka za hodně dlouhou dobu tak nadšený, že se rozpomněl na svou bývalou profesi, popadl ukazovátko a strašlivě prokouřeným hlasem mi odvyprávěl celý příběh vyhnanství, které si zde aristokratický autor poemy o Cikánce Zemfiře odbýval.

Čtěte také

Jan M. Heller: Loď a Dvůr

Památník Dostojevského nedaleko Vladimirského chrámu v Petrohradě si pamatuji jako stroze zařízený dvoupokojový byt, ale hlavně pak deník, v němž poslední záznam učinila spisovatelova dcera: „Tatínek dnes zemřel.“ Bylo 28. ledna 1881, podle gregoriánského kalendáře ještě o pár dní víc.

Asi nejdál ve sbližování textu a místa došlo Muzeum nevinnosti Orhana Pamuka. To ovšem soutěží zcela mimo kategorie, jednak tento turecký nobelista ještě žije, takže ho těžko lze podezřívat, že si chtěl postavit své vlastní muzeum; jednak ovšem jde zcela záměrně skutečně o muzeum-text, expozici doprovázející Pamukův stejnojmenný román. Autor zde shromáždil tisíce předmětů denní potřeby, které byly běžné v 70. letech minulého století, kdy se odehrává fiktivní románový milostný příběh, a postupně vyšly z módy a následně z paměti.

Čtěte také

Jan M. Heller: Jsem prostě pryč

Existuje ještě jeden způsob, jak texty určené ke čtení zakoušet ve skutečném prostoru, způsob opačný, než nabízejí hřbitovy, muzea a pamětní desky. Jsou to vycházky po místech spojených nikoli s autorovým životem, ale přímo s jeho dílem. Irské hlavní město z vlastní zkušenosti neznám, ale četl jsem, že tu téměř nelze udělat krok, aniž by člověk zakopl o nějaké místo obzvláštního významu pro dílo Jamese Joyce – který zde ovšem strávil jen menší část života a jeho kosti leží v Curychu.

Přemítám, zda máme něco podobného v Praze, a jako první mě napadá udělat vycházku po stopách figurek z Povídek malostranských; bohužel by to ale asi nefungovalo, u podobných podniků se počítá se zapojením zahraničních turistů a ti se prý občas podiví, proč se ta hlavní ulice k Pražskému hradu u všech všudy jmenuje podle toho chilského básníka.

Čtěte také

Jan M. Heller: Průvodce středovýchodní Evropou

Takže nám zbývá starý dobrý Franz Kafka. Tematickou vycházku za lokacemi z jeho života si snad lze představit; u těch z jeho díla je to složitější, část kafkologie si v určitou dobu mohla hlavy ukroutit, jestli je předobrazem Zámku Pražský hrad, nebo snad zámek ve Frýdlantu, kam by to ovšem z Prahy byla docela štrapác. Z Kafky nám asi, jak občas někdo podotkne u příležitosti jeho letošního výročí, opravdu zůstane jen nostalgie po zmizelém ghettu a morbidním šarmu, za kterým se do Prahy jezdilo z celého světa ještě v devadesátkách, v časech před čerstvými omítkami, uzamčenými průchody a schránkami na klíče od apartmánů na jednu noc.

Za morbidním šarmem se jezdí jinam… Nu ano, do Benátek. Ale hezky každý sám. Představa komentované vycházky po stopách Gustava von Aschenbach vedená průvodcem s červeným parapletem mi připadá celkem úsměvná. Benátky mají s turistikou úplně opačný problém než ten, že by potřebovaly někoho lákat… A navíc, Benátky jsou Serenissima, Nejvznešenější republika. Ta se nepodbízí.