Markéta Pilátová: Ložnice

Máma chodí jen s chodítkem, a i tak je to vždycky komplikované. V muzeu mají naštěstí dost velký výtah a tak jsem to riskla. Když jsme přijely taxíkem až ke dveřím muzea, máma vystoupila a řekla: „Tady jsem jako malá bydlela,” to mě zarazilo, věděla jsem, že máma jako dítě bydlela v podloubí na pravé straně Velkého náměstí, ale vždycky jsme si myslela, že o několik vchodů dál než je muzeum.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Neviditelná práce

„Nebyl to támhleten vchod?” Ujistila jsem se. „Ne, tenhle to byl. Vidíš tu prosklenou stěnu?” Máma ukázala na krásně klenutou skleněnou stěnu před vchodem do muzejní knihovny v prvním patře. „Vidím,” přikývla jsem. „Tak tam jsem jako malá měla sbírku kaktusů,” zasnila se máma. A já si představila černovlasou Jindřišku s culíky, v květované halence, která opatruje svoje kaktusy a zalila mě vlna něhy. „A támhle, za tou stěnou jsme měli ložnici.”

Nemůžu tomu uvěřit. Té náhodě. Moje máma měla celé dětství ložnici na místě, kam já dnes chodím psát své knihy. A vždycky se mi v knihovně píše skvěle. „Chodí mi to tam,” jak občas říkáme, když se s bavíme o inspiraci. Když jsem napsala román Senzibil o paranormálních světech a senzibilech, lidé se mě po literárním čtení ptávali, jestli na nějaké paranormální věci věřím, nebo jestli se mi nějaké někdy staly.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Věž, opička a kukátko

A já poctivě odpovídám, že jediná věc mezi nebem a zemí, na kterou věřím a která se mi někdy děje jsou tzv. „genia loci”. Na některém místě je vám třeba strašně dobře, vždycky se tam uklidníte, můžete se soustředit a nevíte vlastně proč. Tak a teď to vím. Dobře se mi píše na místě, kde máma jako malá usínala. Z okna knihovny, tedy ložnice se máma každý den dívala na gotický Mořický chrám a chodila tam s babičkou na mši v šest večer. Strejda ministroval a máma by raději chodila do pionýra jako ostatní děti, ale protože byla z věřící rodiny, nepřála si to ani babička ani komunistické učitelky.

Máma mi pak ještě vypráví o sousedech, kteří bydleli vedle, o samotářském důstojníkovi, kterého tajně milovala a o huse, kterou chovala babička na dvoře v krabici a každý den jí cpala do krku rohlíky, o tom, kam si chodila hrát. A taky o tom, jak její tatínek, když se babička léčila z tuberkulózy v lázních na Slovensku, vařil jenom míchaná vajíčka s knedlíkem, protože nic jiného neuměl. Ale taky o tatínkovi, který v té ložnici/knihovně umíral a máma byla u toho, když přestal dýchat.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Chleba a bábovka

Všechny ty rodinné historie jsem slyšela už mockrát, ale tentokrát jsem je mohla správně lokalizovat. Na tenhle dvůr, do tohoto prvního patra, za tyhle dveře ložnice, za tuhle prosklenou stěnu.

Když přednáška skončila, ptala jsem se, jestli se mámě líbila. Líbila, ale nejvíc se jí líbilo, že se mohla aspoň na chvíli podívat domů.