Anna Beata Háblová: Realita, nebo utopie

Když viděl rozsáhlá americká předměstí tvořená nekonečnou zástavbou rodinných domů (což byl také výsledek touhy po ideálním životě), bylo mu líto, že se jejich obyvatelé nemají kde scházet. Chtěl jim dopřát něco podobného a exkluzivního, jako jsou historická a pěší centra evropských měst. Jen s modernistickou tváří.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Váleční veteráni

Vznikly tím kolosy obklopené velkými plochami parkovišť, od kterých si pozdější developeři odřezali všechny funkce s nádechem komunitních aktivit, a tento model kopírovali už jen jako nástroj k vydělávání peněz.

Další modernistická vize, tentokrát Le Corbusierovo nahlížení města jako stroje, také nedopadlo úplně dobře. Le Corbusier inspirovaný průmyslovou výrobou a technickým pokrokem věřil, že by město mělo fungovat jako mašina – efektivní, hygienická a organizovaná. Navrhoval rozdělení ploch na funkční zóny bydlení, práce a rekreace. Výsledkem tohoto uvažování byly vysoké solitérní stavby umístěné v parku poblíž dálnic. Právě tímto typem staveb se inspirovala výstavba sídlišť, z dnešního pohledu neměstotvorná městská struktura.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Prázdnota

Jako odpověď na jednotvárnou tvorbu modernismu vznikly další návrhy, tentokrát zcela utopistické. Předními představiteli radikálních neofuturistických myšlenek se stalo šest architektů z londýnské avantgardní skupiny Archigram, která se zformovala v šedesátých letech dvacátého století. Jméno skupiny kombinující slova architektura a telegram mělo vypovídat o naléhavosti jejich sdělení.

Jeden z jejich nerealizovatelných návrhů, Kráčející město, měl být masivní, inteligentní robotickou strukturou, která by se volně procházela postapokalyptickým světem. Tato pohyblivá města by se navzájem propojovala a vytvářela kráčející metropole, nebo by se dala naopak rozptýlit, pokud by už jejich koncentrace nebyla nutná. Stejně mobilní by byly i jednotlivé budovy, aby se jejich majitelé mohli nacházet tam, kde by to právě bylo zapotřebí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Rekonstrukce církve

Jiným utopickým návrhem Archigramu bylo Město jako stroj, které by bylo tvořeno základní mřížovou strukturou, přičemž všechny ostatní rychleji stárnoucí části by byly snadno vyměnitelné. Jednotlivé městské funkce by byly poskytovány formou kapslí, které by se na základě aktuálních potřeb vsazovaly obrovskými jeřáby.

Čím více utopistické návrhy byly vymyšleny, tím dále měly od řešení sice banálních, zato velmi skutečných a reálných problémů. Dokonce i myšlenka zahradního města Ebenezera Howarda, zrealizovaná v podobě Letchworku na předměstí New Yorku, byla v realitě mnohem složitější a sociálním aspektům vzdálenější.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jdi k jezeru, chceš-li poznat jezero

Přesto si myslím, že by si lidstvo nějaké vzhlížení k ideám mělo ponechat. Nevzdávat se naděje, že by mohl existovat svět bez násilí a nespravedlnosti. A i když toho nelze dosáhnout velkými utopiemi, možná to půjde menšími kroky, které utopické nejsou – péčí, lidskostí a odvahou myslet jinak.