Markéta Pilátová: Chleba a bábovka

Nejlepší je ale vůně a čekání na správnou chvíli, kdy chleba nebo bábovku vytahuju z trouby. Taky jsem zamilovaná do starých vah po babičce. Mouku a cukr na nich vážila i máma a mě fascinuje, že nějaký předmět může sloužit tak dlouho a tak dobře.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Hezký večírek

K váhám je ještě drobná, dřevěná krabička na kovová závaží. Pár jich chybí, ale ta titěrná, nejmenší mě pokaždé dojmou, když cinknou o misku vah. Misky pečlivě cídím a miluju okamžik, když se mi po chvíli snažení podaří vyvážit jejich kovové jazýčky, vyvedené jako ptačí zobáčky.

Chleba jsem začala, jako skoro každý, péct za covidu. Dostala jsem od kamarádky kvásek, jmenuje se Siegfried (ano, kvásky mají často jména, protože jsou to magické bytosti). Siegfrieda mám pořád, a když nejsem doma, obětavě ho krmí tchán.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Strom

Chleba je vždycky pokaždé jiný, někdy macatý, nadýchaný, jindy skoro placka, ale pokaždé zůstává pocit, že pečením člověk dosahuje iluze potravinové soběstačnosti a může ukázat vztyčený prostředník na všechna průmyslově vyrobená pečiva z rozmrazeného polotovaru.

Bábovky jsou od dob, kdy jsem učila české krajany v Latinské Americe, neoddělitelnou součástí mého pečení, protože krajani nejraději pekli bábovky. Dnes je nepeču ve velkém pro dvacet a více osob, ale jen pro hezký víkend. Ale taky kvůli tomu, že bábovka a chleba mi vždycky připomenou, že pomalý postup se nesmí ošidit, že chleba nejlépe kyne přes noc a pak ráno ještě dvě hodiny a péct se musí pěkně pomalu, stejně jako bábovka.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Konference se snídaní

Věděla to babička, máma a vím to i já. Dnes, když peče celá země a hlavně v televizi, je pečení skoro národní sport. Pro mě ale zůstává záhadným alchymistickým procesem, sázkou na nejistotu a na nezávislost. Každá moje vlastní bábovka a každý chleba mě posouvají dál od zautomatizovaného nákupu v potravinových řetězcích, směrem zpátky do tepla máminy a babiččiny kuchyně.