Markéta Pilátová: Hezký večírek
Byl to hezký večer. Takový lehounký. Mihotala se v něm náhodná radost, kterou jsem si odnášela domů. Může za to překladatelka Jitka Hanušová. Ta ten večírek zorganizovala. A Petr Hruška. Přijel z Ostravy a četl ze své nové knížky a pak za námi přišel do Velryby. A Igor Malijevský. Měl svátek a všem objednal šampaňské.
A Bianka Bellová, která chodila s Petrem kouřit na dvorek. A Katka Tučková, která zítra jede na čtení do Humpolce, kam jedu já za čtrnáct dní. A Vítek Janota, který mi řekl, že jsme spolu kdysi jeli do Brna autem a řídil Igor. A já řekla Petrovi: „Jak se jmenovalo to město, kde jsme spolu četli před třemi roky v létě na festivalu?” A Petr řekl: „To bych taky rád věděl. Ale byla tam továrna na hokejky. A synagoga.”
Čtěte také
Jméno města jsme nemohli najít. A nepomohl nám v tom ani chatbot, pořád nám vnucoval Púchov, ale Púchov to nebyl. „Tak já se doma podívám do deníku,” slíbila jsem, ještě než jsem odešla.
Odcházela jsem z té lehkosti večírku nerada, ale měla jsem trochu strach, že když zůstanu až do konce, že si s Petrem vzpomeneme, jak se to město jmenovalo a to jsem nechtěla. Chtěla jsem si dál vychutnávat tmu nevědomí, tu bílou skvrnu paměti a vyvolávat vzpomínky na horké léto, batoh plný knih, unavené nohy, příval sladké slovenštiny kolem mně. A bezútěšný, holý pokoj ubytovny, kam mě pořadatelé zavezli a která byla v jiném, ještě menším městě, na jehož jméno si nepamatuju už vůbec.
Čtěte také
A možná paměť přesně ví, co dělá – odhazuje nepodstatná jména, ale kdykoli vyvolá to ráno, v němž jsem šlapala z ubytovny na nádraží a na sídlišti nebyla ani noha, které bych se zeptala, kudy mám správně jít, chuť čerstvé koblihy z Lidlu a hipsterské kafe s překvapivě miniaturní kavárny na tom nádraží v tom městě se zapomenutým názvem.
Mohla bych se teď podívat do mapy a nadiktovat paměti, na co si má vzpomenout. Ale dnes tolik oslavovaná duševní hygiena říká, že bychom měli k sobě být laskaví. Tak proč nebýt laskavá ke své paměti a nechat ji, aby si vzpomínala, na co chce a jak chce?
Moje oblíbená věta, kterou někdo řekl a samozřejmě nevím kdo, zní: „Lidé si pamatují hlavně to, co se nestalo.” Možná to nebyla kobliha s jahodovou marmeládou, ale nějaký čokoládový šáteček a to kafe jsem možná pila v Hodoníně a ne na Slovensku.
Čtěte také
V celé té mlhavé záležitosti mám ale jedno jasno – slíbila jsem, že ověřím jméno toho města a napíšu Petrovi mail. Ale spíš zavolám a řeknu, že bychom k sobě měli být laskaví a přiznat si, že jsme v tom městě možná nikdy nebyli. O co míň si pamatujeme názvů, o to víc si pamatujeme chutí, jemných struktur, pohledů z oken do noci. Noci, která je tak blízko a jejíž jméno si vybaví každý až příliš přesně.
Nejposlouchanější
Jiří Karásek: Muž, který zásadně mluvil pravdu. Hvězdně obsazená detektivní tragikomedie z roku 1965
-
Umberto Eco: Foucaultovo kyvadlo. Napínavý příběh tajemných spiknutí, nebo úvaha o realitě a fikci?
-
Svatopluk Čech: Výlet pana Broučka do 15. století. Ke 180. výročí narození autora
-
Jaroslav Rudiš, Petr Pýcha: Salcburský guláš. Temná místa minulosti dvou přátel vybublají na povrch
-
Martin Ryšavý: Tundra a smrt. Dobrodružná výprava k neprobádaným končinám lidské existence
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.


