Markéta Pilátová: Musíme jenom umřít
Moje babička měla dlouhé bílé vlasy až po paty, modré oči a výrazný nos. Sedávala v proutěném křesle a celé dny a hlavně noci četla. Všude kolem ní byl nepořádek. Když babičce někdo řekl, že musí uklidit, vrátit knihy do knihovny (kam je nikdy nevracela), umýt nádobí, nebo se vykoupat, s klidem odpovídala, že ona musí jenom umřít.
Byl to pádný argument, na který nikdo neměl protiargument. Babička by se skvěle vyjímala v nějaké Hrabalově povídce. Impulzivně shromažďovala věci, které by se mohly hodit a skladovala je ve vaně (koupat se chodila k nám), byla hluboce věřící a chudá jak kostelní myš a nesnášela komunisty, kteří jí zakazovali chodit do kostela. A byla sečtělejší než všichni akademici, které jsem pak poznala na vysoké škole.
Čtěte také
Nejlepší na ní ale bylo, jak nic nemusela. Vařila, jen když se jí chtělo. A dodnes na ta jídla vzpomínáme a sbíhají se nám sliny. Neuklízela skoro nikdy, ale zahradu měla jako ze škatulky a vypěstovala na ní skoro všechno, co potřebovala k jídlu. Pletla svetry a vestičky, které byly všem o číslo menší, a občas vybrala nějakou tu popelnici. Mamince, když mě plácla, říkala: „Jindřiško, děti se nebijí.“ A máma vzpomínala, jak ji babička bouchala vzteky do zad, když ji neposlechla.
Milovala jsem klid, který z ní vyzařoval. Její soustředění, na všechno co dělala, když se jí zrovna chtělo něco dělat. Dnes by byla bohyní všech ekologicky smýšlejících bytostí, protože všechno recyklovala – i sáčky od mléka vyprala a usušila, aby šly na něco použít.
Čtěte také
Svoje angorské králíky stříhala dohola, vlnu pak poslala do Valašského Meziříčí, kde ji utkali a nabarvili a poslali babičce zpátky. Pak nám z ní upletla svetry, které v zimě hřály, v létě chladily a nedaly se nosit, protože byly o číslo menší a strašně škrábaly. Taky by dnes mohla být úspěšnou koučkou seberozvíjení, protože si rozhodně dokázala určovat priority, a říkat ostatním NE uměla virtuózně.
Teď na ni zrovna myslím – všechny deadliny na mě roztahují své děsivé tlamy a říkají, že je musím dodržet. Od půl osmé ráno mi drnčí telefon a říká, že ho musím zvednout, emailová schránka hlásí, že už nemá kapacitu stejně jako já a říká, že ji musím z gruntu vyčistit a všem odpovědět včas, pračka doprala a říká, že prádlo musím vytáhnout a pověsit, žaludek hlásí, že má hlad a že musím uvařit, okna jsou špinavá tak, že přes ně není vidět a říkají, že je musím alespoň jednou za rok umýt.
Čtěte také
A babička se na všechno to moje upachtěné pinožení životem pobaveně dívá, sundává si svoje brýle, které pořád někde zapomínala a pak nám vysvětlovala, že jsme jí je někam založili a důrazně říká: „Markétko, ty musíš jenom umřít!”
Nejposlouchanější
Viktorín Šulc: Etuda z odvrácené strany. Alois Švehlík a Vladimír Dlouhý na stopě brutálnímu vrahovi
-
Ingeborg Bachmannová: Dobrý bůh z Manhattanu. Zosobněná síla zla, která zničí každou lásku
-
Zemřel přední český psychiatr Cyril Höschl. Poslechněte si jeho vzpomínání v Osudech
-
David Drábek: Ptakopysk. Příběh bratrů Pospíšilových, šampionů v kolové
-
Radka Denemarková: Cukrář a Venuše. Tragická romance karlovarského cukráře a krásné varietní divy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.