Markéta Pilátová: Musíme jenom umřít

Byl to pádný argument, na který nikdo neměl protiargument. Babička by se skvěle vyjímala v nějaké Hrabalově povídce. Impulzivně shromažďovala věci, které by se mohly hodit a skladovala je ve vaně (koupat se chodila k nám), byla hluboce věřící a chudá jak kostelní myš a nesnášela komunisty, kteří jí zakazovali chodit do kostela. A byla sečtělejší než všichni akademici, které jsem pak poznala na vysoké škole.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Malá chvíle

Nejlepší na ní ale bylo, jak nic nemusela. Vařila, jen když se jí chtělo. A dodnes na ta jídla vzpomínáme a sbíhají se nám sliny. Neuklízela skoro nikdy, ale zahradu měla jako ze škatulky a vypěstovala na ní skoro všechno, co potřebovala k jídlu. Pletla svetry a vestičky, které byly všem o číslo menší, a občas vybrala nějakou tu popelnici. Mamince, když mě plácla, říkala: „Jindřiško, děti se nebijí.“ A máma vzpomínala, jak ji babička bouchala vzteky do zad, když ji neposlechla.

Milovala jsem klid, který z ní vyzařoval. Její soustředění, na všechno co dělala, když se jí zrovna chtělo něco dělat. Dnes by byla bohyní všech ekologicky smýšlejících bytostí, protože všechno recyklovala – i sáčky od mléka vyprala a usušila, aby šly na něco použít.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Ve vězení

Svoje angorské králíky stříhala dohola, vlnu pak poslala do Valašského Meziříčí, kde ji utkali a nabarvili a poslali babičce zpátky. Pak nám z ní upletla svetry, které v zimě hřály, v létě chladily a nedaly se nosit, protože byly o číslo menší a strašně škrábaly. Taky by dnes mohla být úspěšnou koučkou seberozvíjení, protože si rozhodně dokázala určovat priority, a říkat ostatním NE uměla virtuózně.

Teď na ni zrovna myslím – všechny deadliny na mě roztahují své děsivé tlamy a říkají, že je musím dodržet. Od půl osmé ráno mi drnčí telefon a říká, že ho musím zvednout, emailová schránka hlásí, že už nemá kapacitu stejně jako já a říká, že ji musím z gruntu vyčistit a všem odpovědět včas, pračka doprala a říká, že prádlo musím vytáhnout a pověsit, žaludek hlásí, že má hlad a že musím uvařit, okna jsou špinavá tak, že přes ně není vidět a říkají, že je musím alespoň jednou za rok umýt.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Starý Fordův hotel

A babička se na všechno to moje upachtěné pinožení životem pobaveně dívá, sundává si svoje brýle, které pořád někde zapomínala a pak nám vysvětlovala, že jsme jí je někam založili a důrazně říká: „Markétko, ty musíš jenom umřít!”