Petr Šourek: Despota

Zvěstoval mi, že oběma projekty zachraňuje civilizaci, která má namále. „Nezbývá nám moc času,“ zdůraznil. Znělo to naléhavě. Musel jsem se usmát: je toho víc, v čem se lišíme.

Čtěte také

Petr Šourek: Mokrý poldr

Mesiáš mi vyjevil, že v projektu číslo dvě angažuje pouze lidi, kteří souhlasí s projektem číslo jedna. A stejně to platí naopak. Na jedničce nechť pracuje jen ten, komu se líbí dvojka.

„Zkraťme to,“ přerušil jsem ho: „Vy teda nechcete, abych pro vás pracoval?“

Neodpověděl mi a pokračoval: „Jestli budete chtít, domluvím vám konzultaci se svými odborníky. Osvětlí vám podstatu dvojky. Evidentně jí nerozumíte. Jinak byste neřekl to, co jste veřejně řekl.“ On sám – dodal – nemá na přesvědčování lidí jako já čas.

Dobře, když ho tlačí čas, vytknul jsem mu jeden bod, který se mi na jeho nápadu číslo dva nezamlouvá. Nedostali jsme se daleko. Zjevil mi, že vymyslel nejlepší systém na světě a já to hodnocení nesdílím jen proto, že problematiku nechápu.

Čtěte také

Petr Šourek: Zrcadlová bakterie

Chápu, nechápu: kdykoli jsem mesiášův projekt číslo dvě zmínil před zaměstnanci projektu jedna, bez mučení mi přiznali, že problematiku dvojky neznají a nezajímá je. Jejich šéfovi stačí, že mu neodporují. Nepotřebuje, aby věci rozuměli.

Kdyby byl jejich šéf vášnivý cyklista nebo rybář, chovali by se stejně. Nevyjadřovali by se ke konstrukci šlapacích kol, a co se týče úlovků z jihoamerických řek, nechali by šéfa roztahovat ruce po libosti.

S mesiáši je potíž, že pro vás mají plán. Na mě si spasitel vymyslel, že pochopím a bez výhrad přijmu jeho učení. Opravdu si myslí, že moje studium vyústí v nadšení pro jeho nápady? Oč pravděpodobnější je, že čím déle se budu jeho konstrukty zabývat, tím víc nesrovnalostí v nich objevím, protože odlišnost našich názorů je výsledkem různých perspektiv. Máme jiné vzdělání, zkušenosti, zájmy. Těžko se s ním shodnu na čemkoli, natož ve všem.

Čtěte také

Petr Šourek: Aerosardinky

„Mě váš názor nezajímá,“ nenechal mě na pochybách o svých úmyslech. Ejhle ho – mesiáše! Je mu jedno, co si myslím. Hlavně, když to neříkám. Zopakoval mi, že cesta k mé nápravě formou školení je otevřená. „Pak poznáte, že jste neměl pravdu,“ sdělil mi předem výsledek.

„Vy mi to chcete vnutit,“ řekl jsem mu: „Jste despota!“

Despota se pokouší lidi kontrolovat za hranice sjednaného úkolu, nad rámec zaplacené práce. Víc než o výsledky konkrétního projektu usiluje o nadvládu nad lidmi. Střetl jsem se s pánem trpasličí říše, která významem nepřesahuje betonový hrad na zeleninové zahrádce, ale s diktátory a politbyry v čele velmocí je to stejné.

Čtěte také

Petr Šourek: Chytrý kluk

Cujus regio, ejus religio, platilo ve Svaté říši od poloviny 16. století: koho vláda, toho víra. Náboženská tolerance nebyla individuální, ale kolektivní, tedy v rámci kolektivu žádná. Poddaní museli mít stejnou víru jako vrchnost, jinak by to – tvrdili tehdejší politologové – ohrozilo stabilitu německých knížectvíček. Poddaní byli duchovními klony svých knížat. Mentální kolektivita služebnictva je znakem despocie. V despocii je pouze jedna individualita. Jenom despota má duši a pravdu.

Despota nemusí být jedinec. Despotický kolektiv či korporát vás tlačí do souhlasu stejně nevybíravě. Souhlas může být klidně v rozporu s vaším přesvědčením, pak už nemáte co říct a nezbývá vám než mlčet.

Čtěte také

Petr Šourek: Dilema jeskyně Lascaux

Podmiňující školení je oblíbeným nástrojem věroučného nátlaku. Korporacím vládnou technokraté, kteří považují své nápady za ryze technická vylepšení. Aby se snížilo tření uvnitř korporace, školí personál ve víře majitelů či nadřízených. Lidé se „vylepšují“ v oblastech mimo svou práci. „Rozvíjejí se“ a hledají „rovnováhu mezi osobním a pracovním životem“... do úmoru, mimo pracovní dobu.

Technokratický despota si hodnotových prvků ve svých přesvědčeních nevšímá. K názorové toleranci pak nevidí důvod. Také lidi je třeba optimalizovat – přeškolit na své klony. Třeba úplně dobrovolnou konzultací s loajálními odborníky.

Pěkně děkuju.