Petr Šourek: Zrcadlová bakterie
Ještě jsme vědcům ani pořádně nepoděkovali za covid a už je tu nový, strašidelný výdobytek syntetické biologie. Covid jsem letos měl a děkuji neznámé laboratoři, že nám zpestřila nabídku respiračních chorob.
V rekonvalescenci z covidu padlo moje oko na článek v časopise Science. Máme si dát pozor na pokusy se zrcadlovými bakteriemi! Zrcadlové patogeny jsou na levačku se vším živým, snadno tak překonají naši imunitu.
Čtěte také
Řekl jsem na levačku, to se hodí říct u DNA, jejíž nukleotidy jsou pravoruké. Naopak u aminokyselin by to bylo na pravačku, protože aminokyseliny jsou levoruké. Život se vyvinul vždy jen na jednu stranu, a z té druhé pak může přijít nečekaný úder. Jak vážný, to nikdo neví. Je však jisté, že by byl nečekaný.
Proč je život asymetricky jednoruký – homochirální, se jenom spekuluje. Vědci tomu chtěli přijít na kloub, a že tedy zkusí vyrobit život na levačku. Byli zvědaví, jestli to jde. Už víme, že ano. Je to dobrá zpráva? Spíš ne. Zatím nevíme, k čemu to bude, ale bude to problém a nevypočitatelný patogen.
Autoři varovného článku v časopise Science došli k závěru, že „je třeba široká diskuse, abychom se rozhodli, jak dál“. Na článku se podílela také syntetická bioložka Kate Adamala, která Guardianu řekla: „Neměli jsme začínat zrcadlový život vyrábět…“
Čtěte také
Neměli, no neměli, ale začali. Levoruký džin je vypuštěn z lahve. Můžeme být optimisté. Já jsem. Syntetické organismy třeba nebudou tak agresivní a v divoké přírodě neobstojí.
S lidmi je to složitější. Ta naše lidská věda je totiž taky taková jednoruká. Vyvinula se totiž pravoruká – z pravověří a z misijní činnosti.
Věda není jen institucionalizovanou touhou po poznání, ale také a původně a vždy znova – institucionalizovanou touhou dokázat, že máme pravdu. K tomu, čeho si na ní ceníme nejvíc, věda dospívá teprve obloukem.
Teologický Frankenstein
Začněme jednou od začátku: od pokusu dokázat vlastní pravdu a jak se z něho omylem stane hledání pravdy.
Ramon Llull byl hluboce přesvědčen, že pravda je na jeho straně. Scholastik z Mallorky se pokusil zkonstruovat automatický konvertor mohamedánů na křesťanskou víru – stroj, který bude tvořit samé pravdivé výroky. Muslimové podlehnou masové produkci pravdy a automaticky přijmou křesťanství.
Čtěte také
Llullův obraceč na víru rozumem bylo několik tabulek a otočných koleček, která produkují permutace tří, čtyř písmen. Písmena zastupují abstraktní pojmy. Jejich kombinace četl středověký vědec jako tvrzení a dokonce podmíněná tvrzení.
Brzo nastal problém. Rekombinací písmen vznikaly vedle věroučně správných výroků také výroky heretické.
Z permutačního automatu vypadlo, že je svět věčný. Tohle tvrdil v souladu s Aristotelem (ovšem nikoli v souladu s biblí) komentátor Aristotela z Andalusie, který se těšil značné popularitě na křesťanských univerzitách – Ibn Rushd alias Avveroes. Llull označil kacířský produkt svého stroje za ERROR.
Když pak Llull v roce 1311 sepisoval úkoly křesťanské misie, požadoval:
aby se všude po Evropě zřídily kláštery jazykové přípravy misionářů,
aby se všechny církevní řády sjednotili do jednoho
a aby církev zakázala číst a přednášet Ibn Rushda.
Poslední bod logicky nenavazuje. Je to patrně projev šoku z vlastního vynálezu. Llull je teologický Frankenstein. Požaduje zákaz lži, kterou vyplivl jeho stroj na pravdu. Llull měl dvě možnosti: buď zastavit a zatratit svůj stroj, nebo cenzurně zamést avveroismy, které misijní automat chrlil ve velkém.
Čtěte také
Llull se rozhodl pro cenzuru. Stroj byl už moc rozjetý; stal se ostatně zdrojem Llullovy přestiže na mnoho dalších staletí.
Ten stroj je naše věda. Její drive pochází z misijního automatu, z touhy mít pravdu. Touha dokázat svou pravdu všem vede k automatizaci. A automatizace přináší nečekané kombinace. Všechny permutace jsou náhle na stole. Neexistující sloučeniny, monstra, hybridy...
Taky vás zajímá, jak by fungoval život asymetricky obrácený na druhou ruku? Ano? V tom případě jste – stejně jako já – zajatci llullovské spekulace, permutačního stroje, který se nedá zastavit, i když nám dávno říká, že jsme pravdu neměli. A neměli jsme si s tím začínat hrát, ne, neměli…
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.