Petr Šourek: Dilema jeskyně Lascaux

Dnes byste v hlubokých lesích Černého Perigordska takovou zvěř marně naháněli. To už spíš narazíte na lanýže. Změnilo se klima, flóra, fauna... Pradávní tvůrci jeskynních maleb jsou nám však blízko. Byli to lidé anatomicky moderní, kteří měli stejnou lebku jako my. Ale o tvar lebky až tak nejde. Spíš o to, co se děje v ní. O čemž svědčí jejich umělecké výtvory.

Čtěte také

Vtip, satira i cesta do hlubin. Jak se překládá dva tisíce let staré dílo?

Zatoužil jsem ty pradávné malby vidět na vlastní oči. A při té příležitosti jsem pozoroval, co se děje v mojí lebce – v lebce moderního člověka.

V údolí Vézèry je počmáraných jeskyň požehnaně. Můj pohled padl na tu slavnou v Lascaux. Dá se do ní objednat prohlídka speciální, skupinová nebo s průvodcem v kostýmu paleolitického lovce. A také individuální s audioguidem (že by mě tam pustili bez průvodce?) a dokonce gastronomická – prostřou vám stůl přímo pod jeskynními malbami – budou se podávat perigordské lanýže.

Jídelní nabídka mi přišla podezřelá. Počet návštěvníků a hodin, které smějí v jeskyních strávit, se přísně omezuje. Podíval jsem se pořádně: byl jsem na stránkách Lascaux IV – multimediálně potencované repliky původní jeskyně. Čtyřku nedávno vyhloubili do protějšího kopce. Do původní jeskyně Lascaux I se totiž vůbec nesmí, a tak máte na výběr mezi třemi replikami – starší replikou z 80. let, putovní replikou a poslední replikou kompletní jeskyně.

Čtěte také

Hoststvo budí vášně. Už nejde o spor o jazyk, ale o téma, říká filozof

Teprve touha v nás odkrývá vnitřní dilemata. Až když něco moc chcete, když něco toužíte vidět nebo mít, spatříte v sobě trhliny, které jinak bez povšimnutí přecházíte.

A já Lascaux vidět chci. Jenže chci vidět repliku? Byť je přímo v Lascaux, na protějším kopci, vyrubaná ve stejném vápenci, jedna ku jedné, s pomocí nejnovější techniky vymodelovaná a zkopírovaná na stěny identickým pigmentem, jaký používali paleolitičtí nomádi.

Dejme tomu, že dokonalá kopie je k nerozpoznání od originálu. Přece je to kopie! Tyhle jeleny, koně a pratury nedělal v čadivém svitu ohně pravěký lovec, který svou kořist ráno viděl, jak se pase pod strání. Dávno vyhynulá zvířata na milimetr přesně překresloval restaurátor – vědátor, který včera večer brejlil do chemického rozboru použitého pigmentu.

Čtěte také

Šli byste na koncert hologramu zesnulého zpěváka? Nový trend se prosazuje nejen v showbyznysu

Ale na co si tady hraju? Vždyť dobře udělanou kopii od originálu nepoznám. Když k sobě budu upřímný: ani mnohem hůř udělanou kopii než ty, které zdobí perfektně vymodelované stěny replik v Lascaux II, III a IV. Když se pěkně začadí, těžko poznám, jak staré na nich lpí saze. A kdyby mi neřekli, že to jsou kopie, ještě bych vlezl do nějaké díry v zemi a myslel si, jak nasávám ducha pravěku, zatímco klimatizace by zpoza kulis přesně kontrolovala vlhkost i teplotu.

A taky chápu, že kdyby do té původní jeskyně vlezl každý, kdo chce, tak už tam nejsou ani ty malby, ani ta jeskyně, protože lidi jsou fakt hrozná zvěř. A od cromagnonce, co ho našli pod převisem u Vézèry, se nijak zvlášť neposunuli.

Mám jít do repliky, nebo nejít? Přiblíží mě replika originálu? Nebo stojí mezi mnou a tím, co vidět chci – pravý paleolit?

Čtěte také

Nečtěto to! Už od antiky má filozofie ráda takové výroky, protože nás vedou přímo k filozofickým otázkám

Chci vidět, ale vidět na vlastní oči – vidět to, co kopista neviděl, co nevěděl, že má vidět, co nepřenesl, nezkontroloval, co uniklo…  Vědění se ve mně sváří s viděním. Co vím, že nevidím, vstupuje mezi mě a to, co vidím – repliku, bohužel.

Mám lebku homo sapiens. Jsem příslušník stejného druhu, který vymaloval jeskyně Lascaux – jedničku, ale i dvojku, trojku a čtyřku. Jsem rozpolcený, roztržený vedví kulturními tlaky postmoderní doby. Homo insipiens postmodernus – postmoderní člověk nemoudrý. Třeba se ve mně poznáte.