Pavla Melková: Slepování zlomků paměti

U obou událostí je stěžejním motivem paměť. A to paměť fragmentární, jak napovídá i název výstavy na Hradě. Sama bych raději použila pojem zlomky. Protože lépe ukazuje, že tyto fragmenty paměti vznikly skutečným rozlámáním, většinou násilným.

Čtěte také

Pavla Melková: Svoboda neužitečnosti

Na výstavě jsou přítomné nejen jako zbylé části pokladu, ale také jako fragmenty ostatků v relikviích. A také úlomky různými způsoby zasažených životů, přítomné v dílech moderních umělců, jež poklad, jako ozvučná deska, doplňují a propojují se současností.

U obou událostí hraje důležitou roli vizualita. Scéna. A ta je u obou jednoduchá, redukovaná na minimum potřebné pro sdělení podstatného, které právě tím posiluje a zdůrazňuje.

Reduktivnost má také něco společného s fragmenty. Když totiž chceme složit z fragmentů celek, který dává smysl, důležitá je minimální velikost, podoba a množství dílků, které jsou ještě schopné takový celek vytvořit. Zároveň ale, čím jsou minimálnější, tím většinou ve sdělení naléhavější.

Čtěte také

Pavla Melková: Pravdivost rubu

Na Hradní výstavě tak téma zesiluje architektonické řešení využívající velké černé bloky, sjednocující především množství drobných částí pokladu a ponechávající dostatečný prostor uměleckým dílům moderních umělců. Napomohl i kurátorský koncept Jiřího Fajta – malé množství současných uměleckých děl, ale od špičkových autorů (namátkou: Joseph Beuys, Anselm Kiefer, Gerhard Richter, či Edmund de Waal) umožňuje každé z nich prožít do hloubky, a dokonce si najít i čas k přečtení důležitých kurátorských textů, bez nichž by jak pochopení, tak prožitek byly ochuzené.

Jistě, důvodem je také fakt, že jsou zde v doplňkové roli zrcadla, hlavní je svatováclavský poklad. I tak se ale jedná o připomenutí, že na výstavách umění je opravdu většinou méně více, jakkoli většina kurátorů i samotných umělců považuje za úspěch spíše předvedení co největšího množství.

Čtěte také

Pavla Melková: Sluka brzdí rozvoj

V případě Amadoky, představení vytvořeného podle stejnojmenné knihy, kde jsou skrze osobní příběhy skládány zlomky paměti ukrajinských dějin 20. a 21. století a pro níž scénu vytvářel režisér Dušan Pařízek, se patrně přidává i úspornost v důsledku podfinancování.

Pařízek, stejně jako u předchozích dvou částí trilogie, téměř nevyužívá fyzické objekty, ale ani drahou audiovizuální techniku. Prostor jeviště pomocí světla a stínu vytvářejí koláže rozložené na desce obyčejného meotaru. A také zvuk. Ten je nejsilnější v prvním díle trilogie, Moskoviádě, kde kovové údery vymezují v prázdnu mříže klece či příčle domovního žebříku a tóny elektrické kytary šíří prostorem tlakové vlny výbuchu domu.

Čtěte také

Pavla Melková: Gesta emocí

A proč jsou pro připomenutí celku paměti dobré zlomky? Někdy filtrují podstatné, někdy jsou dílem náhody. To, co je ale nakonec nejdůležitější, je práce na jejich spojování. Poctivé vyplňování mezer, zkoumání jejich tvaru a hledání, co s čím souvisí. Nejde si vymýšlet. Jen ty správné střepy sesazené do správných míst mohou dát dohromady pravý původní talíř.

Zlomky sbírky Míšeňského porcelánu na Hradní výstavě tak můžeme chápat jako symboly. Střepy jsou slepované japonskou metodou kintsugi, v níž zlaté linie záměrně průběh spojů zdůrazňují. Zlato je povyšuje a upoutává pozornost k jejich tvaru. Právě v něm je klíč k paměti. A jak v debatě poznamenal Dušan Pařízek, dokud budeme svědky lží, kdy se totalitní režimy snaží měnit podobu historických událostí, musíme tuto mravenčí práci vykonávat.