Sandra Silná: Lidský rozměr

A pokud možno ještě dobře vypadat na všech fotografiích, které jsme si mnohdy sami pořídili, a houfně zveřejňujeme. Jakoby život měl být závod, ve kterém musíme obstát, jinak zůstaneme pozadu.

Čtěte také

Sandra Silná: Kdo to po nás uklidí?

Co když se nám ale v této době výkoností ztrácí něco podstatného? A to náš, lidský rozměr? Novinářka Karolína Klinková vydala nedávno velmi přínosnou knihu rozhovorů, kterou nazvala právě tak: Lidský rozměr. Mluví v ní s lidmi, kteří se snaží znovu uchopit a zprostředkovat, co to vlastně znamená být člověkem, bez filtrů a masek. Ne spotřebitelem, ne kariéristou, ne influencerem na síti.

Mnozí z respondentů se v knize shodují, že klíčem je přítomnost a vděčnost, dvě schopnosti, které jsme v rychlosti života často odložili. Vděčnost není jen slušnost nebo společenská fráze. Je to způsob, jak vidět, vnímat svět. Zatímco nevšímavost říká: „To je samozřejmé,“ vděčnost říká: „To je dar.“ A v tom je ohromná síla. Protože vděčný člověk není nutně ten, kdo má víc, ale ten, kdo vidí víc.

Čtěte také

Sandra Silná: Bociany

V evangeliu podle Lukáše je popsán příběh o deseti nemocných, kteří prosí Krista o uzdravení. Stane se. Ale jen jeden se vrátí, aby poděkoval. A Ježíš se podiví: „Což jich nebylo uzdraveno deset? Kde je těch devět?“ To je příběh o vděčnosti, ale také o pozornosti. O schopnosti zastavit se a všimnout si, že život není samozřejmost. Devět uzdravených běží dál. Možná spěchají do nového života, do práce, za rodinou. Ale ten jeden se zastaví. A právě ten, který se zastaví, slyší důležitá slova: „Tvoje víra tě zachránila.“ Možná právě to je podstata lidskosti, umět se zastavit a podívat se kolem sebe.

Klinková se v knize ptá druhých, co považují za to „lidské“. A odpovědi se liší: někteří mluví o soucitu, jiní o pravdivosti, další o schopnosti přiznat zranitelnost, učit se znovu si vzájemně naslouchat. Všechny odpovědi ovšem spojuje jedno: člověk se stává člověkem teprve tehdy, když se vztahuje k druhému. Když není sám středem světa.

Čtěte také

Sandra Silná: Neušlapanou cestou

Vděčnost je možná nejjemnější formou vztahu, uznáním, že na světě nejsme sami. Že jsme součástí něčeho většího, ať už to nazveme Bohem, přírodou, vesmírem nebo prostě životem. V dnešní individualistické době, která nás často učí, že musíme být soběstační, silní a nezávislí, se vděčnost může zdát slabostí. Ale možná je to právě naopak. Možná je vděčnost tou nejhlubší formou síly. Protože vděčný člověk není lhostejný. Neprochází světem se zavřenýma očima. Všímá si, že svět je křehký a že každé ráno, do kterého se probudíme, je vlastně dar.

Když mluvíme o lidskosti, nemusíme začínat velkými činy. Možná stačí začít děkovat. Za člověka, který nám ráno uvaří kávu. Za tělo, které se ještě hýbe. Za dech. Za barevné listí, kterým se teď brouzdají naše nohy. Za to, že i přes všechen shon, tlak a nejistotu, ještě umíme říct: „Děkuji.“ A možná právě tam, v tom malém prostoru vděčnosti, znovu nacházíme svůj lidský rozměr, skutečnou plnost našeho bytí.