Sandra Silná: Kdo to po nás uklidí?

Nestalo se to poprvé, už se tady v minulosti objevil nespočet kusů nábytku, sem tam štos kartonů, jednou dokonce opotřebovaný gril. Anonymní dary – anebo spíše odkladiště věcí, které už doma překážely?

Čtěte také

Sandra Silná: Bociany

Možná v tom byl dobrý úmysl: „Třeba se to ještě někomu hodí.“ Jenže mnohdy se to nehodí nikomu. Pytle se protrhnou, vítr, noční tuláci anebo zvířata rozhází jejich obsah, a zůstane nepořádek. „Kdo ho uklidí?“ Přesně takhle se mě ptal můj mladší syn, když jsme ráno vycházeli z fary a do školky pokračovali kolem promoklých triček, bakulí ponožek a dalších svršků rozesetých kolem schodů.

Ta otázka nebyla a není jen praktická, není to jen povzdech farářky, kostelníka nebo náhodného kolemjdoucího. Je to otázka hluboce kulturní a etická. „Kdo to po nás uklidí?“ Švédská autorka Margareta Magnussonová ve své knize Životní úklid. Ukliďte si po sobě píše o myšlence tzv. „döstädning“ – švédského úklidu před smrtí.

Čtěte také

Sandra Silná: Neušlapanou cestou

Nejde o morbidní gesto, ale o odpovědnost. Člověk ještě za života zvažuje, co po něm zůstane, a snaží se nezatížit své blízké balvany nepotřebných věcí. Jde o úklid, který není jen fyzický, ale i existenciální: kdo po nás bude muset třídit a vyhazovat, co už dávno ztratilo hodnotu? Kdo ponese naši nerozhodnost, naše hromadění, naše „jednou se to bude hodit“?

Tahle otázka se rozlévá daleko za stěny našich bytů. Týká se vztahu k přírodě, k životnímu prostředí, k veřejnému prostoru. Kdo uklidí tuny plastu v oceánech, kdo uklidí emise v atmosféře, kdo uklidí ledničky a pneumatiky poházené po lesích, kdo napraví naše chyby a krátkozrakost? Ti, kdo přijdou po nás? Naše děti? Naši vnuci?

Čtěte také

Sandra Silná: Divoký Bůh

Křesťanská perspektiva k tomu přidává další rozměr. Evangelium často varuje před pokrytectvím: dary, které jsou na pohled zbožné, mohou být ve skutečnosti jen přenesením břemene na druhého. Co je skutečnou obětí? Vložit pytel starých svetrů před kostel a odjet s pocitem dobrého skutku? Anebo najít konkrétního člověka, kterému skutečně pomohou, a nést odpovědnost za cestu, kterou mu věci doputují?

Křesťanství nás učí, že dar není věc, ale vztah. A dar, který se změní v nepořádek, přestává být darem. Filosof Emmanuel Levinas zdůrazňoval, že skutečná etika začíná až v okamžiku, kdy se setkám s tváří druhého – kdy pochopím, že moje svoboda je vždy limitovaná zodpovědností za druhého.

Čtěte také

Sandra Silná: Sluneční lázně

A právě zde je jádro otázky: komu jsme svěřili náš odpad, naše zbytky, naše neuklizené stopy? Jestliže naše anonymní gesto skončí jako práce pro jiného, kterého nevidíme, zůstává v tom cosi nevyrovnaného.

Možná by tedy bylo dobré, než cokoliv odložíme či odhodíme, než vložíme do společného prostoru svůj pytel s věcmi, myšlenkami anebo planými sliby, položit si Magnussonové prostou otázku: „Kdo to po mně uklidí?“

Úklid není jen otázkou pořádku, ale i vztahů, odpovědnosti a koneckonců i naděje. Neboť ve světě, kde každý nechává nepořádek, není místo pro dar. Naopak ve světě, kde každý něco po druhém třebas i jen tak uklidí, v takovém světě se rodí skutečné společenství.