Martin Bedřich: Ve skanzenu

Můj vztah k takovým místům je komplikovaný. Komunistická zvrácená hra na lidovost a zneužívání folkloru mi už v dětství zasadily nezhojitelné rány, takže se mi dodnes z mnoha takových projevů dělá mdlo. Na druhou stranu mě skanzeny fascinují a navzdory řečenému je navštěvuju vlastně až podezřele často.

Čtěte také

Martin Bedřich: Knihy o knihách

Působí tu na mě hlavně vůně: starého, sluncem jakoby vypreparovaného dřeva konstrukcí, prachu v širokých spárách prkenné podlahy, chladu a vlhkosti hrubě opracovaného kamene, navoskovaných dlaždic půdovek, vůně obilí i sušených bylin, a zvláště neuchopitelná živočišná vůně tušených generací lidí, kteří zde žili.

Můj pocit z oněch starých chalup je zcela rozpolcený – nehledám idylické, nebo naopak zábavné podněty k tématu, jak se žilo v minulosti, protože na mě působí právě ona nadčasová a jaksi univerzální, možná existenciální obnaženost života jako takového, zvláštní znepokojivá blízkost a důvěrnost, atavistický pocit, že tu tak nějak potkávám sám sebe.

Ale nehledám zde ani inspiraci pro přítomnost, pro nějaký současný útěk do světa pruhovaných duchen, smaltovaných bandasek a výšivek křížkovým stehem, protože to všechno vnímám jako za strašlivou, nepřekonatelnou propastí nevratného času. Že je to paradox a protimluv? Ano, a právě proto se mu pravidelně vydávám. Vědomí nedostupnosti, nedosažitelnosti minulosti, a zároveň vnitřní blízkosti, působící konejšivě a děsivě zároveň.

Čtěte také

Martin Bedřich: Fascinace šelmou

Už nějakou dobou se zabývám Tradicionalistickým hnutím, zvláštním intelektuálním, duchovním, kulturním a stále více i politickým směrem, který vznikl někdy ve 20. letech 20. století a z různých pozic stojí na radikální kritice a odmítání idejí modernity. Pochopení takovýchto postojů považuju za docela užitečné pro porozumění mnoha fenoménům, s nimiž se právě dnes ledaskde setkáváme, ať je to geopolitická pozice USA nebo Ruska, situace ve Střední Evropě, instrumentalizace náboženství nebo rozmach krajní pravice.

Hledat odpovědi na takové otázky v polabském skanzenu se může zdát absurdní, což je pravda. Vůbec mi totiž nejde o hledání nějakých mouder. Hledám jen sebe sama, jediný skutečně svobodný prostor, který mám a z něhož mohu při svém přemýšlení vycházet. Přejíždím prsty po ručně kovaném a roky používaném uhmataném kusu železa, dívám se na jednoduché ornamenty vyřezané na konci dřevěného trámu, desítky rezavých napínáčků naďobaných minulými generacemi do dvířek do komínové šachty, prohlížím si tvořítko na svíčky z domácnosti poděbradského včelaře… Jsou to projevy předmoderního světa, doby, kdy bylo vše ještě v pořádku? Nevím.

Čtěte také

Martin Bedřich: Chvála zemské osy

Přijde mi, že především vidím konkrétní doklady životní energie, úsilí, jež směřovalo kupředu – k dalšímu dni, jaru, sklizni, k lepšímu životu pro příští generaci. Fortel, tradice, zkušenost nebyly brzdou pro neustálé zlepšování, pro historický otisk každého jednotlivce, byť dnes anonymní. Vývoj měl asi lidštější rozměry a uchopitelnější rychlost, ale nemyslím, že by si liboval v nějakých starých dobrých časech.

Paul Kingsnorth, současný vlivný radikální kritik moderního světa, převádí celé lidské dějiny na boj se systémem, nutícím lidi k pokroku a odosobňujícím technologiím, a v zásadě vyčítá pravěkému člověku, že opracoval první pazourek a rozdělal oheň. V jeho postoji je hodně romantického vzdoru a ublíženosti, a zároveň bolestného smyslu pro násilí, kterého se lidstvo neustále dopouští na všem živém.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podoby jarního osvícení

Ale právě proto je pro mě důležitý kontakt s něčím konkrétním – ohmatanou dřevěnou násadou, prošlapanými kamennými schody, vůní sušárny na ovoce –, co ukazuje příběh lidského života, práce, zápalu a odhodlání ještě v jiných podobách.

Neodnáším si ze skanzenu ani malované vajíčko, ani glazovaný hrneček, ani „vkusnou“ podkůvku s nápisem Dej Bůh štěstí… Odnáším si zjitřelé vědomí tajemného řetězce života, jehož jsem součástí, a vděčnost, že se – byť celý den u počítače taky není žádná sláva – nemusím ohánět cepem.