Martin Bedřich: Fascinace šelmou

Ale stejně tak platí, že pokud se nikdy v životě s nebezpečím nesetkám, něco zásadního mi uniklo. Nebo je jistě důležité držet si hranice, nenechat se něčím příliš vtáhnout, na vše neříkat ano – ale možná pak nepoznám, co je to vystoupit ze sebe sama, vydat se něčemu, přesáhnout své ego.

Čtěte také

Martin Bedřich: Chvála zemské osy

Jednou z ošemetných zkušeností, která jde proti zmíněným trendům, je fascinace. Nemyslím tím tupé konzumní následování nějaké celebrity nebo fenoménu. Myslím zkušenost totálního ohromení něčím jiným, co zákonitě aspoň částečně destruuje mě samého, boří hranice, které mezi mnou a zdrojem fascinace leží, vtahuje mě do nebezpečného, nerovnoměrného vztahu, hrozí mě zničit, pokřivit, možná mi vážně ublížit – ale přesto jde o zkušenost, která může mít zásadní formativní úlohu.

Může svým žárem tříbit něco podstatného ve mně, může dát vzniknout čemusi novému, může utvrdit vztah.

Pozoruhodný, a právě proto nesmírně komplikovaný a unikavý francouzský autor Pascal Quignard, vyvolávající magické obrazy neuvěřitelné krásy a dojem velké spřízněnosti, stejně jako obsáhlé, okázale nesrozumitelné, ba až vrcholně protivné tirády umanutě kroužící kolem fenoménu jazyka, sexu, samoty a literatury, se ve své knize filozofických zlomků, biografických reflexí a úvah, nazvané Tajný život, k tématu fascinace opakovaně vrací.

Čtěte také

Martin Bedřich: Integrita?

Píše: „Každý fascinující obraz nás staví tváří v tvář. Oko na oko, nos na nos, zub na zub, ústa na ústa… (Nelze být fascinován z boku: zde pramení dlouhý vývoj pověrčivé posedlosti vlastní řecko-římské freskové malbě, která vyústila v ikonu.) Je třeba přijmout následující řadu ekvivalentů: obraz, který nás pohlcuje: pozice misionáře: predace ‚tlama na tlamu‘.“

Z úryvku je zjevné, proč je dnes zkušenost fascinace tak náročná. Je nepraktická, příliš intenzivní a tělesná. Neuznává odstup, hranice, komfortní zóny, jejichž hýčkání je heslem well-beingu. Na sociálních sítích fascinaci nezažijeme. Fascinace je fyzický prožitek bezprecedentní ohrožující/obohacující blízkosti.

Čtěte také

Martin Bedřich: Odhalující se příroda

Quignard dodává: „Vzhled přitahoval emoce, stejně jako hrůza otevírala tvář (čelní tlamu predátora). Kde vidět ještě znamenalo jíst. Kde se vytřeštěním očí rozevíraly čelisti.“ Dětská fascinace matkou vedoucí k otevírání úst za účelem krmení (nebo pohlcování?) interferuje se zkušeností fascinace oběti zírající na šelmu, která ji vzápětí pozře, slast se pojí s bolestí.

Všechny tyto úvahy se pozoruhodně proplétají se svědectvím renomované francouzské antropoložky Nastassji Martin, zachyceným v knize Věřit v šelmy. Nastassja během svého pobytu na sibiřské Kamčatce prodělala neuvěřitelnou zkušenost – v odlehlé pusté krajině byla napadena medvědem, který ji velmi vážně pokousal v obličeji.

Čtěte také

Martin Bedřich: Podoby jarního osvícení

Ona jako zázrakem přežila a po absolvování neméně hrůzostrašné anabáze po ruských a později francouzských nemocnicích a po řadě plastických operací se vrátila do normálního života. Co je to ovšem normální? Ve skutečnosti se Nastassja při první příležitosti – z důvodů pro své okolí dosti nepochopitelných – vrátila zpět na Kamčatku, aby v prostředí svých tamních přátel z národa Evenů skutečně vstřebala celou zkušenost tohoto „fascinujícího“ setkání se šelmou, setkání doslova tváří v tvář, tlamy na tlamu, kdy se dokonce část jejího obličeje stala potravou.

Martinová díky svým znalostem antropologie a intenzivní snaze o pochopení šamanismu pootevírá západnímu čtenáři těžko představitelné horizonty prolínání lidského a zvířecího světa, jinakosti tradičního způsobu života a prožívání v divočině, a samozřejmě i své vlastní propojení s duchem šelmy. Fascinaci, kterou nikdo nechce zažít, ale před kterou je škoda odvracet oči.