Martin Bedřich: Odhalující se příroda

Pro historiky vědy je toto ztvárnění jedním z klíčových symbolických vyjádření vztahu člověka k přírodě. Ta se totiž podle jiného řeckého autora, Hérakleita, „ráda skrývá“, takže její poznávání bylo po dlouhou dobu komplikované, ztížené jejím pláštěm, pod který bylo těžké nahlédnout.

Čtěte také

Martin Bedřich: Kánonům navzdory

Tím více ale nabýval motiv na atraktivnosti během osvícenství, kdy rodící se věda začala sebe samu prezentovat jako ruku, která konečně závoj přírody suverénně strhává. Známe to ostatně z řady frontispisů dobových knih.

Jistým vyvrcholením této tendence je potom mramorovo-onyxová secesní socha Louise Ernesta Barriase nazvaná Příroda odhalující se vědě – to už není zobrazení tajemné a nedostupné bohyně, ale dívky, která odhaluje samu sebe, svou tvář a prsa, ve smyslném, ale zároveň dost submisivním, odevzdaném gestu.

Toto sebevydání se pohledům vědy, reprezentované v 19. století samozřejmě téměř výhradně muži, působí pochopitelně všelijak. Je snad příroda jen další porobené a zotročené území zbavené kouzla a vydané napospas ekonomickým a mocenským zájmům? Ve skutečnosti ale tento motiv odráží i fakt, že poznání je vlastně vždy zároveň také určitým aktem násilí.

Čtěte také

Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Zkoumání elementárních částic je pořád v naprosté většině spojeno s jejich destrukcí, protože sám proces měření nebo „pohledu“ na ně vede k jejich zničení nebo proměně. Stejně tak se ani zkoumání makroskopické přírody neobejde bez usmrcení, pitvy, rozdrcení, rozpuštění, smrtelného zafixování.

V románu Poslední siréna o tom ostatně zajímavě píše současná finská autorka Iida Turpeinen, když v rámci mnohovrstevnatého líčení objevu a následného fatálního vyhubení tvora známého jako mořská kráva či ochechule přibližuje atmosféru rodící se evropské přírodovědy.

Zcela autentická a obdivuhodná fascinace vším novým a neznámým, co přináší rozvoj moderního světa, a odvaha to za každou cenu poznat, jde jaksi nevyhnutelně ruku v ruce se smrtí, ničením, devastací, proměnou živého v už pouze muzejní exponát.

Čtěte také

Martin Bedřich: Nové tmářství

Ale přesto je to doba a étos, které nejdou šmahem odsoudit a opovrhnout jimi. Necháme-li se pohltit třeba dobrodružstvími takového Alexandra von Humboldta, který s neochvějnou posedlostí zkoumá světové vulkány, prosekává si cestu jihoamerickou džunglí, spouští se do jeskyň či tunelu pod Temží, na stará kolena projíždí nekonečné pláně Sibiře, a to vše proto, že ho žene vize celoplanetární jednoty všeho živého, a vlastně i neživého, setkáváme se podle mě s autentickými projevy transcendence.

A právě pochopení toho, že příroda a duch nestojí proti sobě, jak se pořád ještě někde vulgárně tvrdí, ale jsou neodlučitelně spojeni, podle mě patří k neustálým zdrojům opravdové radosti a energie.

Františkánský teolog Daniel Horan se například vyjadřuje v tom smyslu, že je třeba vytvořit nový rámec pro chápání člověka jako Božího obrazu v tom smyslu, aby onen Boží obraz zahrnul kromě příslušníků lidského druhu rovněž i ne-lidské tvory. Výsada, kterou si člověk v minulosti přivlastnil, jej totiž ve skutečnosti radikálně ochuzuje, a přiznání výsady „být Božím obrazem“ všemu živému by naopak umožnilo spojovat poznání nikoli jen s destrukcí, ale skutečným vrůstáním do Tajemství.

Čtěte také

Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

Mohlo by se zdát, že jakékoli zpochybňování lidských privilegií povede v dnešní době spíš k čím dál větším problémům – vždyť už dlouho nebyly lidská důstojnost a hodnota lidského života tak pošlapávány, jak se to nyní děje na mnoha místech světa. Ale právě tím víc si myslím, že je cestou skutečná láska ke všemu živému, co s námi sdílí naši existenci.

Že je onou cestou touha poznávat Přírodu, ale ne mocenským, ovládajícím pohledem, který zraňuje a umrtvuje, nýbrž pohledem plným údivu, jenž se ptá, zda se může k tomu velkému tajemství života také přidat. Snad nám jako lidem díky tomu projdou i takové nápady, jako jsou muzea vycpaných zvířat, motýli úhledně napíchaní v prostorných vitrínách nebo naaranžovaná kostra ochechule.