Martin Bedřich: Podoby jarního osvícení

Energie probouzející se jarní přírody, přebujelost výhonků, květů, oddenků, to veškeré hemžení, přebíhání, poletování, zkoušení cest a výměna informací se vlastně skvěle doplňuje s veletlustou knihou, která mě vtáhla jak málokterá jiná.

Čtěte také

Martin Bedřich: Srdce hmoty

Skvělá historička Daniela Tinková postupně vydává trilogii Osvícenství v českých zemích a její druhý díl věnovaný formování veřejnosti a informační revoluci ve druhé polovině 18. století je prací, která staví před oči pozoruhodné zrcadlo: rodící se svět, ve kterém dosud tak samozřejmě žijeme, s koncepty národa, jazyka, občanství, vzdělanosti, kultivovanosti, zvědavosti, tolerance, sekularity… Epocha, tak zmrzačená školským způsobem výuky s gypsovými panáky obrozenců, se zde rozvíjí ve své neuvěřitelné energii, vášnivosti, odhodlání, a ano, i bezděčné komičnosti.

Nořím se do popisů pamfletových bojů, brožurových polemik, debat a soupeření, do atmosféry touhy po kritickém poznání a zásadních proměnách světa nesených rozumem, stejně jako citem. S pobavením si uvědomuju, že hned ve vedlejší vesnici dožil na svém zámečku svobodný zednář Kressel von Qualtenberg, jedna z klíčových postav a šedá eminence mnoha osvícenských reforem v českých zemích.

Čtěte také

Martin Bedřich: Revize

Představuju si, jak ho asi vnímali místní obyvatelé, když ho potkávali na jeho procházkách po polních cestách, možná jako směs Bouvarda s Pécuchetem a vyšnovlkodlackého barona Gorce?

Přemýšlím o té touze po osvícení, po osvobození se pro nové objevy a podoby světa, která se tak unikátním způsobem rozleje na konci 18. století do světa. Nastartovaná demokratizace vědění, informační revoluce, zkoumání přírody, ohromný rozvoj vydávání knih a hlavně časopisů, chuť sdružovat se ne na základě původu a stavu, ale zájmu a názoru a v kruhu podobně smýšlejících posouvat hranice. To jsou kořeny vědy, které má pořád smysl ohledávat a nenechat se přitom odradit formalismem a tupostí mnohých současných akademických procesů.

Čtěte také

Martin Bedřich: Melancholie nejhezčí

Tyto úvahy se mi zajímavě spojují s dojmem z další půvabné knížky, která jen na první pohled patří do úplně jiné kategorie. Od pozoruhodného italského teoretického fyzika Carla Rovelliho právě vyšla popularizační práce o bílých dírách, o zatím jen teoretickém konstruktu domýšlejícím další život černých děr a provokativní otázky, co se stane, když bychom do černé díry vstoupili. Kniha, v zásadě delší esej, totiž není nějaká nesrozumitelná teoretická studie, ale mimo jiné překvapivá sebereflexní a osobní úvaha o vášni po poznávání.

Rovelli se ve svých knihách často obrací ke klasické literatuře, a i tentokrát je jeho průvodcem po fyzikálně-myšlenkovém experimentu literární dílo, nepřekvapivě Dantova Božská komedie. Nejde přitom o žádnou pózu, ale o vyjádření klíčové situace – vypravit se za horizont známého, obvyklého, intuitivního, porušit stereotypy, zaběhané postupy, riskovat a zabloudit v hlubokém lese, ponořit se do propasti a možná překvapivě vystoupat do výšin.

Čtěte také

Martin Bedřich: Nové tmářství

Jak píše: „Pádem do nitra černé díry skončíme právě tam. Na smutném dně ve věčné tmě, odkud je nejdál k nejvyššímu nebi. Dostali jsme se tím do kvantové zóny. Co se bude dít dál? Einsteinovy rovnice, náš průvodce, nejkrásnější rovnice v celé fyzice, ty, které mě provázely celým mým vědeckým životem – už nestačí. Teď už nemáme žádného průvodce, stejně jako Dante opuštěný Vergiliem. Už nestojí po jeho boku. Putování s ním skončilo. Vergilius zmizel, Bože, kde je? Můj drahý otec nechal nás tu stát, ten, jenž mě vedl k zdraví, do naděje!“

Rovelli, který patří mezi nejuznávanější a nejvlivnější fyziky současnosti, zároveň neustále reflektuje svůj bytostný přístup k vědě jako takové, čímž překračuje hranice komplikovaných a nesrozumitelných oborů a obrací pozornost k samé jejich podstatě, která se může dotýkat každého.

Čtěte také

Martin Bedřich: Na kouzelném vrchu

Jak píše v pásmu připomínajícím modernistický vnitřní proud vědomí, jenž je součástí knihy: „Emoce z objevování nového, hodiny strávené diskusemi a přemýšlením, radostná lehkost onoho dne… To vše není pouhá zvědavost. Je to zvláštní, nejistá touha přiblížit se věcem. Jít tou pustou plání… Nakonec se mi zdá, že skutečným smyslem jazyka není komunikovat. Je jím přiblížit se k věcem, být s nimi ve vztahu. Totéž, myslím, platí i o světě. Studovat prostor, čas, černé a bílé díry je způsob, jak být ve vztahu k realitě. Ke skutečnosti světa, která není ‚to‘, ale ‚ty‘.“

Rozhlížím se po jarní zahradě, květech vibrujících hmyzem, trávě chvějící se ve vánku, drahách přelétávajících ptáků, vlnách teplého i ještě studeného vzduchu, po tom všem skutečně sluncem osvíceném, co není „to“, ale právě že vždycky „ty“.