Martin Bedřich: Revize

13. leden 2025

Začátek nového roku je tradičně dobou bilancování a nejrůznějších předsevzetí, a jak říkají moji známí psychoterapeuti, obvykle přivádí i zvýšený počet klientů do jejich čekáren. Reflexe předešlého roku, výhledy do budoucnosti, přehodnocování, sbírání sil k důležitým rozhodnutím, revize těch už uskutečněných.

Nic z toho není snadné ani samozřejmé. Energie, jíž je k tomu potřeba, má specifický charakter a potřebuje ještě trochu jiné zdroje, než je obvyklé.

Čtěte také

Takové bilancování nepotřebuje jen člověk. Jako ředitel nakladatelství každý rok před všemi zaměstnanci nahlas přemýšlím o tom, co je naším posláním, cílem, smyslem naší činnosti, o co se můžeme opřít, od čeho se odrazit, v čem vidět inspiraci a pramen síly. Jistě se to děje i leckde jinde. Nejde rozhodně o nějaké trýznivé sebezpytování, ale o nezbytný vnitřní restart, revizi náhledu na vlastní fungování, cílů a smyslu.

Říkám si, jak by to asi mělo vypadat u institucí, jako jsou univerzity, soudy, muzea a galerie, nebo třeba policie. A jaké by to bylo, vztáhnout takový způsob pravidelného bilancování i na věci, na které se obvykle nesahá – na naši identitu, státnost, světonázor… Protože právě nereflektovanost toho, co považujeme za samozřejmé, a s notnou mírou lenosti i za nedotknutelné, může plíživě vyústit v něco nečekaného, nepříjemného, nebo třeba dokonce i zlého.

Čtěte také

V tomto rozpoložení mě nyní zastihla četba knihy německého katolického teologa Jana Loffelda Když Bůh nikomu nechybí, která reprezentuje přesně takovouto odvážnou a nebalamutící bilanci v oblasti, jež patří k těm nejožehavějším: totiž náboženské víry.

Loffeld se bez vytáček a strkání hlavy do písku, a také aniž by se hned oháněl zahořklými stesky po starých nezkažených časech, konfrontuje s evidentními sociologickými daty ohledně úpadku náboženské víry v našem západním světě. Ta všude dramaticky klesá, víra velké většině lidí skutečně nic neříká, náboženství už vlastně ani nikoho neprovokuje, protože je jim lhostejné.

Čtěte také

Jak Loffeld konstatuje: náboženství nabízí odpovědi na otázky, které si dnes už ale skoro nikdo neklade. V náboženských kruzích a priory předpokládaný fakt, že lidé jsou ve skutečnosti vždy nějak religiózní, jen si to sami neuvědomují, neumějí tuto potřebu vyjádřit nebo jim někdo, třeba i církve, jejich hledání znechutil, je v Loffeldově nemilosrdné analýze demaskováno jako nejspíš velká iluze.

Možná už dnešní lidé ke štěstí a pocitu smysluplného a naplněného života víru v Boha skutečně nepotřebují, možná nacházejí zdroje své dobroty, lásky a obětavosti jinde, shrnuje autor. Málokterá reflexe mě tak zasáhla jako tato analýza teologa namířená do vlastních církevních řad. A říkám si, jaká jiná instituce má intelektuální a duchovní potenciál k něčemu podobnému.

Čtěte také

Loffeld to ale nečiní z důvodů nějakého dekonstruktivistického masochismu. Hledá naopak cestu, jak dál, co jemu jako věřícímu, který svou víru bere skutečně vážně, tato analýza dává. A píše: „Bůh, který je plností bytí pro všechny, není Bohem, který by se učinil zbytečným, nýbrž Bohem, který ponechává světu svobodu tím, že skutečný a naplněný život nabídne všem i bez víry v sebe.

Je-li pravou láskou jen láska skutečně svobodná, pak musí existovat reálná možnost, jak žít šťastně i bez Boha, aby byl život s Bohem opravdu svobodnou volbou. Ne-nutný Bůh má s člověkem jedno společné: chce být milován pro sebe samého. To je možné jen tehdy, když budou odlišné životní projekty brány za stejně hodnotné.

Čtěte také

Po mnoha staletích, kdy byli lidé přesvědčováni a tlačeni k tomu, že jedině Bůh smí, ba musí mít zvláštní postavení, jim to umožňuje sekulární kultura. Právě dnes může víra přežít a zároveň v postkřesťanské společnosti být opravdu svobodná.“

Dějiny lidského ducha a kultury jsou plné silných příkladů nutnosti podobně radikálních revizí, schopností odhodit v určitých momentech balast minulosti a tradice a v důvěře v samu podstatu věci odvážně vykročit novým způsobem. Smyslem není bořit, ale naopak skutečně stavět, ne si to jen falešně namlouvat. Tento étos se zdaleka netýká jen náboženské víry. Týká se stejně tak národní identity, státnosti, důvěry v demokracii, a samozřejmě třeba i smysluplnosti vydávání knížek. Máme na to před sebou další rok.

autor: Martin Bedřich
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.