Markéta Pilátová: Neviditelná práce

„Do jaké práce? Kam vlastně jdeš?” Ptá se máma a vloží do té věty tolik údivu, kolik to jen jde. „Do knihovny, jdu psát do knihovny, tady to nejde,” vysvětluju trpělivě, přestože vím, že je to zbytečné.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Věž, opička a kukátko

Moje práce je totiž neviditelná. Alespoň rok, dva, nebo i klidně sedm let, dokud v knihkupectvích a na mámině nočním stolku neleží hotová knížka. Do té doby vlastně jenom píšu. Což samozřejmě není žádná práce. Alespoň ne ta přesně ohraničená, prostorově a časově daná a vymezená práce, jakou si pod prací většina lidí představuje.

Moje maminka – obvodní lékařka chodila každý den do ordinace, a kdybych jí, tam, když zrovna vyšetřovala pacienta, nakráčela a zeptala se, kde mám prášky na bolest hlavy, asi by mi hodně hlučně vynadala a řekla by, že se to nesmí opakovat.

Čtěte také

Markéta Pilátová: O laskavosti

Jenže když máte pro ostatní neviditelnou práci, tedy sedíte za stolem v nejrůznější dobu, kdy vám to zrovna jde, nebo když zrovna máte nápady, nebo když se prostě jen potřebujete soustředit, ostatní to jako práci nevnímají. Není totiž vidět, nedá se jakkoli kvantifikovat, dokud není vytištěná.

Když jsem doma v pracovně a tchán s tchyní se ohlásí, že by přišli na návštěvu, ale že se proboha nemám nechat rušit, že budou jako myšky, jen si něco vezmou v kuchyni a půjdou na zahradu, říkám: „Bohužel, budu v práci, ale přijdu odpoledne.“

„Ty přece nechodíš do žádné práce,” zní udivená odpověď. „Ale ano, chodím. Přijďte odpoledne, dělám do čtyř.”

Čtěte také

Markéta Pilátová: Jak jsme se shodli

K téhle rozhodnosti jsem se ale dopracovávala dlouho, přesně šest let, co jsem na volné noze. Dřív jsem totiž pracovala jako krajanská učitelka v Latinské Americe a psala jsem knihy jen o víkendech a o prázdninách. Když jsem ale z psaní udělala svoji profesi, musela jsem sama sebe začít brát vážně a začít brát vážně i svoji práci a nenechat ostatní, aby si mysleli, že je méně důležitá než ta jejich.

Jenže kvůli tomu, že moje povolání prostě není tak běžné, ani ostatní vlastně neví, co si mají myslet, že přesně dělám.

Abych to pochopení jim i sobě ulehčila, začala jsem tím, že často odcházím psát mimo domov – nejraději do knihoven. Najednou pro mě i pro ostatní začala mít moje práce jakousi fyzickou hmatatelnost. Je v knihovně, tam jí raději nebudeme volat.

Čtěte také

Markéta Pilátová: Chleba a bábovka

Taky jsem dřív měla pocit, že bych měla ostatním vysvětlovat, co přesně dělám, v čem moje práce spočívá. Jenže, ono je to tak excentrické, že jsem to raději začala říkat především sobě. Třeba jsem si začala říkat, že moje práce spočívá především v dlouhém hledění do prázdna.

A z té strnulosti, klidu a prázdna vzniká nejvíc nápadů. Rodí se z nečinnosti. A ta nejlépe funguje ráno po probuzení. Když v teplé posteli, s hrnkem horké kávy čumím do blba, vznikne nejvíc nápadů, zápletek a point. Tímhle nicneděláním nejvíc vydělám.

Je těžké o tom přesvědčit nejen ostatní, ale hlavně samu sebe. Zastavit ten věčný stroj na výčitky, co mám v hlavě, syndrom nepatřičné podvodnice, co leží v pondělí v deset ráno v posteli. Přiznat si, že když si navlékám župan a srkám první doušek kávy, jsem ta nejvýkonnější zaměstnankyně sebe sama.