Kristina Žantovská: Všechno má svůj čas

Znalec ostrovů vás před návštěvou varuje. Příliš lidí. Ale kde dnes není příliš lidí?

Čtěte také

Kristina Žantovská: Teď to píchne

Přesto se takové kouty najdou i na Korfu. Malá vesnice na východním pobřeží, úzký pás země, který se strmě zvedá do kopců se starými olivami, má svou slávu už za sebou a paradoxem je, že právě z toho se radujete.

Největší boom turismu prý vesnice/„letovisko“ zažívala v 80. letech století minulého a na začátku tohoto. Jezdili sem převážně Angličané, zábavní podniky pro stovky lidí a diskotéky s terasami vybíhajícími téměř do moře, burácely až do rána. Alkohol tekl proudem, zábrany padaly. K ránu potácející se figury Anglosasů tak, jak je pánbůh stvořil, prý nebyly ojedinělé. Řekové to chvíli snášeli, turista rovná se příjem, ale nakonec je znechuceně poslali řádit jinam.

Řecko se po velké hospodářské krizi, která ho svalila až na dno, změnilo. Především změnilo svou daňovou politiku. Dřív bylo možné nezkolaudovat dům, kterému z betonu posledního patra trčely dráty, čímž majitel naznačoval, že ve stavění bude pokračovat. Byl to šikovný trik, jak neplatit daně z majetku, jeden z mnoha, na které Řekové dojeli.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jenom se dívat

Takových domů je tu stále vidět dost, i těch, které se do téhle fáze ani nedostaly. Jejich holá betonová konstrukce zarůstá nálety a travou, slouží jen kočkám, které se na ní vyhřívají na slunci. Sousedství udržovaných domů a naprostých ruin propadajících se do vlastních útrob je jakousi zákonitostí. Jako dům, ze kterého zbyl jen kamenný rám dveří v torzu zdi a před ním do země se zarývající vybledlý červený člun. Kdy asi byl naposledy na moři?

Nikoho rozpad neznepokojuje, příroda se postará. Nějakým zvláštním způsobem člověka ty obrazy zániku uklidňují. Dokonce je vyhledává. Prosperita i zánik, jedno bez druhého neexistuje. Kdo dává přednost iluzi před realitou, najde ji v hlavním městě ostrova, Kerkyře.

Obchůdky, butiky, kavárny, taverny, restaurace. V ráji všeho možného i nemožného se v turistické sezóně ztratí kostely i jiné pamětihodnosti. Dominantou města a jeho náměstí se stanou, až když všichni, co tady nežijí, odjedou.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Ach, Kowalski!

Snadno se v uličkách města zamotáte. Majákem se pak stane ostře oranžová košile visící na štendru na rohu ulice, kterou míjíte už potřetí. Zato pod nohama mramorová dlažba neustále barvy proměňuje. Vyhlazená miliony chodidel za stovky let je jako taneční parket, tango na ní nezkoušejte, uklouznete.

Z trhu marnivostí rychle utíkáte zpátky na pobřeží a strmou silničkou do kopce, kde nepotkáte živáčka. V jedné zahradě ve svahu se bagr rve s nalétanými křovisky a stromky. Obrovské balvany a staré olivy mu to moc neusnadňují. Mýcení nařizuje samospráva. Požár je tady noční můrou a stačí jeden nedopalek.

Silnice se klikatí k prastarému kostelu sv. Paraskji. Mučednice dostala jméno po dni, ve kterém se narodila, paraskjevi je řecky pátek. Z hory tam vyvěrá pramen, pro který si místní chodí s lahvemi. Věří, že uzdravuje.

Čtěte také

Kristina Žantovská: Jak jsem nezabil svého otce a jak moc toho lituji

Obrovský strom, který ochlazuje malé proscenium před kostelem, se začal nebezpečně naklánět a tak mu pod vybočený trup postavili kamennou zídku. Odložil si na ni unavený kmen, opřel ho o ni, jako se starý člověk opírá o svou hůl.

Pod jeho širokou korunou se pořádají oslavy několikrát do roka. Opršelý dlouhý kamenný stůl a lavice, pohozený kýbl, koště, plechovky, sem tam i polámaná plastová židle. I tady příroda vítězí. Není třeba spěchat, natož uklízet, všechno má svůj čas. Na všechny nakonec dojde.