Jan M. Heller: Alpinismus a vojenství

Podívejme se jen na názvy alpských horských chat. V Türnitzských Alpách se nachází chata s rozkošným názvem Zdarsky-Hütte. Nebudu se pokoušet o německou, nebo dokonce rakouskou výslovnost; Matyáš Žďárský totiž mluvil nepochybně plynně česky, byl to rodák od Třebíče, třebaže většinu života strávil v Rakousku. Věnoval se malířství, sochařství, cestování, ale také létání a zejména lyžování; dokonce byl spoluzakladatelem alpské techniky sjezdu. Trochu mi cukají koutky při představě, že to byl z dnešního pohledu Čech, který naučil Rakušany lyžovat.

Čtěte také

Jan M. Heller: Svět knihy

Nejvyšší horou bývalého Rakouska-Uherska byla téměř čtyřtisícovka jménem Ortler. Dnes leží na území Itálie a základnou pro výstup je chata, které nikdo neřekne jinak než německým názvem Julius Payer Hütte. Založila ji v roce 1875 pražská sekce rakouského alpského klubu a pojmenovala ji podle polárníka, kartografa a horolezce Julia Payera, který se narodil v Šanově u Teplic. Podle svého rodiště pojmenoval Teplický záliv v souostroví Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu.

Ale i pod nejvyšším vrcholem dnešního Rakouska, Grossglocknerem, najdeme českou stopu. Chata Stüdlhütte nese jméno podle zakladatele místního spolku horských vůdců, rodáka z Prahy. Publikace o dějinách zdejších horolezeckých prvovýstupů se tu dá koupit – dvojjazyčně.

Čtěte také

Jan M. Heller: Literární místopis

Ale o alpinismu si povíme třeba příště, teď si připomeneme ještě jednu perspektivu, z níž jsou Alpy vnímány jako společný prostor národů bývalé monarchie. Je to perspektiva výrazně smutnější. Při pochodech mezi alpskými štíty v dnešním trojmezí Itálie, Rakouska a Slovinska jsem opakovaně narážel na zbytky zákopů z první světové války. Vlastně jaképak zbytky, mnohé z těchto staveb jsou velice dobře dochované: opěrné zdi, cesty, pevnůstky, úzké šachty a příkrá schodiště vedoucí kamsi do nitra hory.

I po 110 letech působí stísňujícím dojmem: dá práci sem vyfunět jen s lehkým turistickým batohem, co teprve muselo znamenat vláčet sem na hřbetě stavební materiál, za kdovíjakého počasí a hlavně s perspektivou, že tu za císaře pána a jeho rodinu pravděpodobně položím život.

Čtěte také

Jan M. Heller: Mercedes

V jednom údolí stojí malá kaplička císařovny Zity, upomínající na kterýsi c. k. batalion. Uvnitř je krucifix s osou zhotovenou z rukojeti polní lopatky a veršem z Matoušova evangelia: Dejte, co je císařovo, císaři. Přemýšlím, jestli byl až takový cynismus součástí dobového étosu, nebo to je kouzlo nechtěného.

A ovšem hřbitovy. Cestou lze narazit na řadu drobných pohřebišť, označených často jen křížem a pamětní tabulí sdělující, že zde leží 40, 60, 100 neznámých vojáků. Jinde najdeme bezejmenné a jednotné litinové či kamenné kříže. Pohřbívalo se rychle, natož v téhle nadmořské výšce. Ale tam, kde se podařilo padlé identifikovat, lze na náhrobcích číst jména maďarská, jihoslovanská a samozřejmě i česká nebo slovenská. Málokde je dnes cítit taková sounáležitost středoevropského prostoru – třebaže v nejvyšší možné míře nedobrovolná.

Čtěte také

Jan M. Heller: Zpřísnit!

A také je, alespoň pro mě, málokde tak cítit tíha války a dějů, které ji doprovázely. Nad lyžařským střediskem Kranjska Gora v dnešním Slovinsku se zvedá do sedla Vršič někdejší významná vojenská zásobovací silnice arcivévody Evžena, kterou za strašlivých podmínek postavili ruští váleční zajatci, z nichž řada zde zahynula ne v boji, nýbrž ve sněhové lavině. Mnoho z ostatků se už nikdy nenašlo. „Die Felsen werden reden“, tedy „Skály budou mluvit“, sděloval tajuplně – nebo možná varovně – anonymní nápis vytesaný do skalní stěny nad jedním z mostů přes říčku Pišnici, uhánějící zběsile do údolí.

Už tam není. Dnes na jeho místě stojí ve slovinštině toto: „Jestli máš rád hory, chraň alpskou květenu“. Alpinismus tu nad vojenstvím nakonec zvítězil.