Petr Borkovec: Úhořový festival
Cestou jsme v mobilech prostudovali historii toho slavného podzimního svátku úhořů a dějiny sladkoslané a slanosladké delty, do níž míříme, i rybářskou historii Codiga a ostrovů, na kterých se rozkládá. Probrali jsme se fotografiemi středu města i přístavu a prohlédli si hejna plameňáků, kteří stojí v solných polích, co se jak přízraky bělají mezi mokřady.
A pohádali se o to, jak dlouho se úhoři mohou marinovat, aniž by se zkazili. Pak jsme oba usnuli.
Čtěte také
Probudily nás hlasy. Autobus stál s otevřenými dveřmi na malém náměstí plném života. Uviděli jsme sloupové podloubí s bílými stánky, obklopenými lidmi. Nejbližší stánek stál tak blízko autobusových dveří, že jsme překvapeni vstoupili rovnou do něho, jako bychom – myslím, žes to přesně tak řekla – vyšli koridorem z trupu letadla. A ano, kdovíjak jsme najednou drželi sklenky s vínem, snad jsme si je objednali a zaplatili, a slyšeli, jak kdosi nadšeně říká, že tohle je pravé „úhořové Trebbiano“, žádné jiné bílé víno se k úhořům nehodí líp. Cincin! Na zdraví! Salute! Salute!
Když moje sklenice ťukla o tu tvou – ale že to trvalo; tolik místních si s námi prostě muselo připít! – usmála ses a... konečně se trochu po Codigu rozhlédneme:
Čtěte také
Stánky prastarého rybího trhu, všechny z čistého bílého mramoru, se táhnou po celém obvodu náměstí, stejně jako světlá podloubí, v nichž kávu a rybí trebbiano popíjí teď tolik lidí, že téměř není možné projít. Všechno okolo se zdá bílé, je tak bílé – a nadto už teď v zářijovém odpoledni rozsvícené.
Kolem nápisů „Antica Pescheria Codigo“ na čtyřech kamenných portálech nad čtyřmi vstupy do tohoto tržiště-náměstí už také slavnostně blikají žárovky; písmo obklopují reliéfní girlandy z různorodých mořských živočichů, vždy ale propletené různě dlouhými a tlustými úhořími těly. Stejní úhoří hadi se zjevují také na patách a hlavicích sloupů a postupně rozeznáváme, že ani dláždění se bez úhořů neobejde. A obdobné to je na stáncích, které se – ať se díváme kterýmkoli směrem – ztrácejí v nedohlednu.
Čtěte také
Jen sem tam zahlédneme velké ryby a vedle nich tácky pražem, srpy makrel anebo sardinkové vějíře, jenom občas odněkud zachrastí škeble, do kterých rybářka zanoří lopatku. Jinak všude úhoři, úhořové stánky, samí úhoři: bronzoví i průsvitní, v kádích, boxech s ledem, v krabicích vystlaných hedvábným papírem, živí i bezhlaví i uzení a nakládaní, v bednách, v bedýnkách, ve špinavých akváriích, kde jakoby v nehybných spletích zarůstají smaragdy a ametysty. Přesně tak to vypadá!
Už bych tu zůstal, nikdy bych nešel jinam, a snad k tomu přemluvil i tebe – chodili bychom sem a tam se skleničkou úhořového vína a dívali se, jak rybář s rukama hluboko v akváriu odmotává obrovského úhoře od ostatních, rozvazuje ho, vyvléká, pokládá břichem vzhůru na ponk a přibíjí jeho hlavu hřebíkem ke dřevu.
Čtěte také
A před našima očima ho zaživa kuchá a podivně úspornými pohyby stahuje z kůže a teprve potom seká sekyrkou na špalíky, které hází do připraveného nálevu. Skleněná láhev se zaplní a úhoří špalíky se v ní hýbou jako o život a vrážejí do sebe. Lák šplíchá a rybář se hlasitě směje.
„Zítra večer přijďte ochutnat, musíme jim dát čas,“ zve nás rybář a z jiné sklenice nám nabízí už vláčné kousky.
Tak rád bych tu už zůstal…
A věděl bych, jak tě přemluvit, zdá se mi.
„Pie, Pie,“ ozve se v tom okamžiku.
Čtěte také
Moki, stará známá, mi mává od svého stánku. Moki tu neprodává úhoře, nabízí malé černé lanýže, které hledá v podhůří Apenin, kde žije. Moki je Rumunka a živí se jako cvičitelka romaňolských vodních psů, toho plemene, které dovede vyčenichat lanýže pod zemí.
U jejího stánku je prázdno; lanýže na úhořových hodech kupuje málokdo. Ale Moki je bezstarostná, a když nás obejme a zlíbá a poučí o tom, že obchod s lanýži hrozně upadá, svěří svůj stánek sousednímu prodejci konzerv s úhořími vajíčky a vede nás do staré úhoří továrničky, jejíž vchod vypadá jako vstup do baziliky. Vstupujeme! Jsme překvapeni!
A jak!
Čtěte také
Jedna stěna té prostorné místnosti, malé hale s malovanými stropy, stojí od země až do stropu v plamenech. Obrovský, železem obložený mělký krb, od něhož jde takový žár, že couvneme. Přes ohnivou stěnu se na špízech dlouhých jako kopí propékají desítky úhořů stočených do úhledných esíček.
Ženy, které tu pracují, mají každá svůj úkol – první dvě zavěšují a otáčejí špízy, třetí na ně úhoře navléká a čtvrtá propečené ryby vyvléká a klade na stříbrný tác, který na hlavě odnáší do přilehlé restaurace. A pak uvidíme, co jsme ještě neviděli – Moki je tak pyšná, že může být u našeho údivu!
Čtěte také
Vrata se na opačné straně se náhle otevřou dokořán a ke kamennému portálu v nečekaném světle přirazí dlouhá pramice (těsně za prahem se zřejmě nachází kanál, jehož jsme si vůbec nepovšimli), opravdu veliká, vstup je jí rázem přeplněný, nemůže se tam vejít, kouř se valí – a rybář podává z lodi do naší rozpálené místnosti ošatku s hemžícími se úhoři. Vypadá to jako stará filmová koláž, omamná a naivní.
„Nic lepšího už dnes neuvidím, ani nechci,“ říkám.
Kouzelnice Moki se usmívá.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
