Milena Bartlová: Proč památky?

Někdy slýcháme jako argument, že Karel IV. by byl nic nepostavil, kdyby mu překáželi památkáři a chtěli zachovávat to staré. Taková úvaha je ale výrokem, který nedává žádný smysl.

Čtěte také

Milena Bartlová: Kytky, kam se podíváš

Památková péče patří neoddělitelně k průmyslové a kapitalistické modernitě. Teprve když se hlavní společenskou hodnotou stával hospodářský rozvoj založený na ekonomii zisku, bylo potřeba začít přemýšlet nad tím, že by se některé nejcennější památky, zejména architektonické, měly začít chránit.

Pro systém postavený na zisku totiž všechny ostatní hodnoty jsou druhotné a nemohou vyhrát soutěž s výnosností bourání, stavění a nových staveb. Karel IV. i stavitelé barokních chrámů a paláců naproti tomu žili v době, kdy hlavní hodnotou společnosti byla křesťanská víra a to, co s ní souvisí – od uctívaných ostatků těl světců až po misijní cíle jako součást koloniální expanze Evropy. Nemyslím si, že by to byla doba automaticky lepší, o moc a nadvládu šlo stejně jako v modernitě, ale byla jiná a právě ve smyslu sdílených hodnot nesrovnatelná.

Čtěte také

Milena Bartlová: Bitva s Peršany

Součástí křesťanského nastavení byla i specifická role společenské paměti. Jak názorně ukazuje aktuální výstava Fragmenty paměti v Jízdárně Pražského hradu, umělecká díla jako média vzpomínání ve středověkém a dnešním světě se jen nesnadno uvádějí na společného jmenovatele. Přesto tu cosi společného bylo: naše sdílená, společná paměť potřebuje hmotné a obrazové médium, které ji ponese, podpoří. Jinak hrozí, že se rozpadne v individuálních myslích.

Naše subjektivní paměť je totiž velmi zrádná. Není to úložiště, odkud bychom si vzpomínky vyzvedli tak, jak se tam uložily. Psychologie paměti je součástí toho, jak sami sebe vždycky znovu utváříme coby bytost zavěšenou v pavučině významů mezi minulostí, současností a budoucností. Aniž bychom si chtěli záměrně lhát, vzpomínání každého z nás na minulost vlastní i svých blízkých se vždy především snaží umožnit nám klidnou existenci v právě nyní vládnoucích poměrech.  

Čtěte také

Milena Bartlová: Ladovská zima

Systém památkové péče je pokusem, jak vyjmout hmotné a obrazové opory paměti z logiky klasického i postmoderního kapitalismu a zajistit, aby měla sdílená paměť naší společnosti své opory. Děje se to v různých zemích různě, u nás máme od konce 19. století dobře zavedenou a ověřenou tradici státní instituce vybavené zákonnými nástroji.

Památková péče ale musí zároveň usilovat, ba bojovat o to, aby o smyslu své činnosti přesvědčila co nejširší veřejnost. Je totiž překážkou hladkého fungování systému, do nějž vnáší hodnoty, jako jsou soudržnost společnosti, úcta k duchovnímu rozměru světa anebo možnost obohacujícího uměleckého prožitku i pro ty, kdo nevlastní kvalitní umění. Hodnotu dějin, které nemůže nikdo úplně ovládnout, a proto mohou poskytnout jiný a svobodný pohled na dnešní dění. Přesněji řečeno – ovládnout minulost lze, mimo jiné tím, že se památky fyzicky zničí. Ovládnout památky tím, že budou ohroženy ničením, znamená ovládat důležitý rozměr toho, co činí společnost společností.