Karel Hvížďala: Jak se rodí svévolná spravedlnost

To jsou citáty z románu diplomata a básníka Friedricha Bruegela Spiklenci, který byl napsán v roce 1950 a po 75 letech ho vydala Eva Jelínková v nakladatelství STERN*E. A, bohužel, je stále aktuální, protože příklon k autoritářským režimům zažívá náš stát počtvrté: v roce 1938, 1948, 1968 a nyní máme k němu nakročeno dokonce společně s celou naší civilizací.

Čtěte také

Karel Hvíždala: Paříž, město plné příběhů Ivana Pohorského

Jak nám kniha připomíná: vzestup těchto režimů má stejný řád: začíná ovládnutím médií a zničením nezávislé justice, a tím pádem dělby moci. Ve zdravé společnosti se nezávislé státní instituce, jako představitelé moci, navzájem kontrolují a vyvažují. Kdykoliv je tato dělba moci narušena a zavládne institucionální nihilismus, do popředí se hrnou podobné typy lidí. Jak napsal Isac Singer: V nebi andělé přidělují starým duším nová těla.

Jinými slovy v takových situacích se zjevují kolem vůdce vždy slaboši, kteří cítí svědomí jako břemeno a zbavují se ho delegováním odpovědnosti za sebe za větší či menší výhody na vůdce. Nechápou svědomí jako svůj vnitřní kompas, který by je nutil vzepřít se žití v smrduté bečce.

Kniha Friedricha Bruegela nám předvádí, že k zvratu a poškození morální páteře národa stačí vždy jen hrstka kolaborantů. Ta dokáže za pomoci smířlivé mlčící většiny, pakliže je v ní vzbuzen strach, ovládnout každý stát. Disidentů je vždy poskrovnu.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Peníze, Bůh a nesmrtelnost

Ve Spiklencích se autor kromě hlavních postav, které jsou vyšetřovány či jsou vyšetřovateli vraždy jednoho z hlavních náčelníků tajného oddělení, zřejmě zárodku StB, soustředí i na vykreslení několika představitelů smířlivé většiny. Jedním z nich je bachař Durda, který ve vězení sloužil za první republiky, za protektorátu a po roce 1948 zase stejně dobře komunistům.

Vysvětluje to slovy: „Všichni zase uznali, že jsem se choval jako vlastenec. Ve službě člověk, pravda, nemůže vždy, jak by chtěl, a předpisy jsou předpisy. Ale dozvídá se – právě ve službě – jisté věci a může leckdy pomoct, když to není nápadné, a zachovat se jako člověk.“ Mezi takové postavičky patři i manželé Malí, domovník a jeho žena, kteří se nejdříve toho, co manžel viděl bojí, ale vzápětí svědectví využijí k tomu, aby se z domovníka stal za odměnu vedoucí bytového odboru.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Co mění demokracii v autoritářství

Víc k obsahu napínavého příběhu nebudu prozrazovat. Příběh není v tomto románu tím nejdůležitějším, kvůli čemu o knize píši. Mnohem pozoruhodnější je poukaz na strukturu a fungování každé autoritářské moci a způsob, jak k němu postavy Spiklenců přistupují. Právě to nutí čtenáře v dnešní rychlostní společnosti k zastavení, nebo jak by řekl Milan Kundera k pomalosti, a tudíž k přemýšlení o sobě i o tom, co zažíváme dnes. Ponouká nás k hledání odpovědi na otázku: Jaké jsou legitimní hranice kritiky principů demokratického státu? 

Friedrich Bruegel byl po válce vedoucím československé vojenské mise v Berlíně, v roce 1950 rezignoval a vzápětí tuto knihu sepsal. Lze ji číst jako zdůvodnění jeho odchodu do exilu. V oficiální výpovědi stojí: svévolná spravedlnost v Československu. Byl spisovatel, věřil, že jen přesná slova mohou pomoci spasit svět. Co neumíme pojmenovat, nemůže změnit slova v sirky, které spálí lež zevnitř.