Milena Bartlová: Bitva s Peršany

Různé perské říše se v minulosti dostávaly do vojenských konfliktů se Západem. V 5. století před naším letopočtem nejdřív sami usilovali o expanzi, což znáte dějepisu jako řecko-perské války. Určitě si vzpomenete na bitvu u Marathónu, kterou Řekové vyhráli, ale zemřel posel, který kvůli nedostatku lepších komunikačních médií běžel z Marathónu do Athén oznámit vítězství.

Čtěte také

Milena Bartlová: Ladovská zima

Řecké městské státy se perské říši ubránily, počátkem 4. století se ale staly součástí království Filipa Makedonského. Jeho syn Alexandr obrátil expanzivní vojenské tažení směrem na východ až do dnešního Afghánistánu a severní Indie.

Přitom svedl vítěznou bitvu s perským králem Dareiem III. Odehrála se v roce 333 před naším letopočtem u Issu na severovýchodním pobřeží Středozemního moře, na hranici dnešního Turecka a Sýrie. Byla to velmi slavná bitva, která od té doby symbolizovala válečné vítězství tzv. Západu nad tzv. Východem.

Jako takovou ji namaloval v roce 1529 vynikající malíř zaalpské renesance, nebo chcete-li pozdní gotiky Albrecht Altdorfer, který žil v bavorském Řezně. Až budete někdy v Mnichově, můžete se jít na obraz podívat do Alte Pinakothek, teď vás poprosím, abyste si reprodukci našli online.

Čtěte také

Milena Bartlová: Monumenty Aleše Veselého

Malíř použil vysoký nadhled, který tehdy nebyl technicky možný. V dolní polovině vidíme scénu bitevního zmatku, vznešeněji řekněme vřavy. Je to obrovská armáda ze 16. století, koně, brnění, praporce, kopí. Necháme-li svůj pohled vést optickou kompozicí malby, objevíme drobnopisně namalovanou scénu, o kterou tu jde.

Zprava útočí Alexandr Veliký, doleva odjíždí zbaběle prchající perský král. V roce, kdy obraz vznikl, byla u Vídně poražena turecká armáda. Obraz byl ale objednán již o rok dříve a šlo tedy spíš o tak trochu magické úsilí zvrátit situaci, kdy o několik let dříve naopak muslimská východní říše ve velké bitvě zvítězila.

I tuhle událost znáte z dějepisu, bylo to v roce 1526 u města Moháč v dnešním jižním Maďarsku a zahynul při tom poslední dědic české královské linie, dvacetiletý Ludvík Jagellonský.

Anachronismus obrazu je aktualizační: totéž, co se kdysi dělo a co si před pěti sty lety malíř představoval, děje se i teď, když se na obraz díváte. Jde o vítězství Evropanů nad Peršany, Západu nad Východem.

Čtěte také

Umění mladé generace přestávám chápat. A je to normální, nechci být starou strukturou, říká Milena Bartlová

Obraz bitvy u Issu ale zaujme hlavně svou horní polovinou. Úhel pohledu se ještě zvedá, takže vidíme fiktivní pohled na moře, kde lze rozpoznat Kypr, a za ním dál a dál, snad až k obzoru oceánu směrem k Amerikám, kam Evropané dopluli o pětadvacet let dříve.

Vpravo zapadá v neklidných mracích velké, rudé Slunce. Jakoby před tímto výhledem se vznáší namalovaná tabulka s informací o bitvě a uklidňuje nás, že je to jenom obraz na zdi. Přesto působí dramatický výjev sugestivně, tísnivě.

Je to apokalyptická imaginace: nekonečnost světa nás zbavila bezpečných hranic. Bitvy lidských mravenců sice vypadají, jako by jedna strana zvítězila, ale ve skutečnosti se ničivá síla války nezastaví, její vír vtáhne tisíce lidí. Nikdy nevíme, kdy přeroste v poslední bitvu lidstva. A ani důvěru v nějaký božský plán, který by to vše řídil, nám obraz nenabízí.