Milena Bartlová: Ladovská zima

O celosvětových klimatických změnách a jejich souvislosti s lidskými dějinami vydal vloni objemnou knihu oxfordský historik Peter Frankopan. Zjistíme z ní, že různé menší, neglobální změny klimatu a životního prostředí mají dlouhé dějiny, a právě proto je jasně vidět, že ta dnešní je bezprecedentní a že v ní kulminuje dlouhodobě rostoucí vliv lidstva na pozemské podmínky.

Čtěte také

Milena Bartlová: Monumenty Aleše Veselého

Jedním z takových menších, lokálních výkyvů byly i mimořádné evropské mrazy v zimě 1940–1941. V následujících patnácti letech vytvořil malíř, karikaturista a ilustrátor Josef Lada většinu svých obrazů, které nám pojem tradiční česká zima ztělesňují. Staromódně oblečené děti na nich vesele bruslí a sáňkují, zároveň ale musíme soucítit s chudými, kterým je zima a mohou jen nahlížet do oken, za nimiž bohatší rodiny slaví vánoční svátky.

Mnohé z těchto obrazů totiž Lada vytvářel už v době, kdy byl oficiálně požadován národní a socialistický realismus. Jeho zimní scenérie byly u obecenstva mimořádně úspěšné. Bylo to umění krásné, srozumitelné, avšak nikoli prvoplánově propagandistické.

Díky Ladovi nejen víme, jak poznáme tradiční českou zimu. Reprodukce, které se masově šířily po několik desetiletí, utvořily obrazový kód, který můžeme označit za bytostně český. Ne že by snad odpovídal nějaké tajuplné česko-české podstatě, nic takového neexistuje. Ale je to kód obrazové komunikace, s nímž přišel do kontaktu každý, kdo v druhé polovině 20. století vyrůstal v českojazyčné kultuře – upřímně řečeno, nevím, jak jsou na tom ti, kdo jsou dětmi ve třetím desetiletí 21. století, ale ještě na jeho počátku kód ladovské zimy fungoval. Češi a Češky jsou ti, kdo emocionálně reagují na obrázek ladovské zimy.

Čtěte také

Umění mladé generace přestávám chápat. A je to normální, nechci být starou strukturou, říká Milena Bartlová

Ten patřil k jádru tuzemského kulturního imprintingu. Zoolog a etolog Konrad Lorenze tímto pojmem označil silný otisk toho, s čím se setkáváme v raném dětství a pro sdílenou komunikační událost setkávání s Ladovou vizualitou se, myslím, hodí velmi dobře.

Komunikační model národní identity považuji za dobrou věc. Povědomí, že patřím k nějakému místnímu společenství – či řečeno Švejkovými slovy, že „jsem přímo vodněkud“ – je totiž jednou z vrstev složené identity každého z nás. A je velmi důležité, abychom o ní dokázali přemýšlet v pojmech, které budou inkluzivní, budou zahrnovat a nikoli vylučovat.

Přidat se ke komunitě, která své češství chápe jako vizuální kód Ladových obrazů zimy, může každý, ať je jeho pokrevní původ i rodný jazyk jakýkoli. Pociťujete-li tedy při pohledu na skutečné zasněžené krajiny, vesnice a města hřejivý pocit domova, je to projev komplexní paměťové operace. Nejednoznačný ale sdílený vizuální obraz, v tomto případě ladovských zim, vyvolává složitě vrstvené vzpomínky – i když jste se nejspíš sami nikdy nemuseli se sněhem a mrazem vypořádávat zabalení jen v květovaném vlňáku a nebruslili jste na starých šlajfkách. A není špatné si přitom připomenout, že si nemusíme nechat domov a identitu ukrást těmi, kdo je využívají pro svoje nebezpečné politické manipulace.