Petr Šourek: Zoon apolitikon

Až jednoho napadlo, že zajedou pro hospodáře do lágru za hranice, kam je včera slavně vyhnali. S puškou v ruce. Samozřejmě. Jen sklon hlavně byl ráno jiný než včera. Schlíply jim kvéry. Protože na tohle nepomysleli. Dělali revoluci a na zvířata nepomysleli. Dobytci.

Čtěte také

Petr Šourek: Střed jazyka

O zvířata se musí někdo starat a na to oni neměli čas, když dělali revoluci. Tak přihnali ty vyhnané Němce zpátky, aby jim svoje krávy obstarali, podojili a nakrmili. A pak Němce zase vyhnali a revoluce skončila, protože se museli postarat o zvířata. 

Já jsem u toho nebyl, říká Mirek a pije a zpívá. Hodně a krásně.

Říkám jen to, co jsem slyšel, dodává. Ale slyšel jsem to od těch, co tam byli a slyšeli, jak ty krávy bučely a kozy mečely. V každém jednom statku, ve stavení bez hospodáře, opuštěný dobytek řval na celé město. Ještěže je napadlo zajít do lágru pro ty Němce.

Čtěte také

Petr Šourek: 67, protože 67

Vyhnali Němce za nejbližší hranici. Ze Slavonic je to do Rakouska coby kamenem dohodil. Dlouho ale v Rakousku nepobyli. Slavoničtí byli papírově říšští Němci a Rakušani je vykázali Německa. Šli tedy do Bavor – jakože zpátky tam, odkud jejich praprapra přišli na Moravu postavit Slavonice. V Bavorsku je samozřejmě nikdo nečekal a nechtěl. Bavoráci jim nadávali do cikánů.

Nebyl jsem u toho. Četl jsem to ve vzpomínkách jednoho vyhnaného – jmenoval se Janota. Josef Janota ze Zlabings. Zlabings byly německy Slavonice. Janota sháněl vyhnaným ve Švábském Gmündu bydlení a staral se o ně tak, až se z něj stal politik. Působil v partaji, která chtěla mírový návrat Německa do hranic z roku 1937. Umřel v Augšpurku, jak se česky říkávalo bavorskému Augsburgu.

Nikdo z nás u toho nebyl. Je to dávno. Lidi umřeli. Partaje zanikly. Hranice změkly. Slavonice jsou dnes památkový stroj na turistické peníze. Krávy nikde, kozy nikde. Poslední vlak odjíždí v 19:26. Diesel frčí přes přejezd, závory mávnou po vlaku a ticho kolem soumraku. Idyla. 

Čtěte také

Petr Šourek: Koho volí játra?

Mirek dostal k narozeninám sešitek. Jsou v něm sebrané události z roku, kdy se narodil. V roce Mirkova narození – v roce 1963 vyšla antologie české poezie pod titulem A co básník. Nazvaná je podle Halasovy básně, jejíž verše mi utkvěly:  

Proti přitažlivosti zemské

do výšky volím pád

daleko odkud spadnout nemajících

a levou chci jen psát

tygra i s beránkem

Čtěte také

Petr Šourek: Věda jako Československo

Ty verše jsem čítal jako dítě. Mohly vyjít, až když komunistický režim mírně odtál – bezpečně po Halasově smrti. Jako dítě jsem neměl pocit, že bych básni nerozuměl. Povrchně natálý režim zase hluboce přimrzl do karikatury, která byla čirou ilustrací toho, co básník říká.

Bikini dají do šlágrů

neutopitelné husy to zakejhají

do cinkotu metálů…

Až dnes chápu, proč Halasovým slovům lidé nerozumějí. Ano, „bikini dají do šlágrů“ se ještě dá, ale co chtěl básník říct veršem:

daleko odkud spadnout nemajících?

Čtěte také

Petr Šourek: Slunce

Nevím, ale to šílené „nemajících“ mi utkvělo dokonale. V hlavě mi dlouhá léta přetrvalo něco, čemu jsem verbálně nerozuměl, nerozumím a rozumět nejspíš nikdy nebudu. Nemajících ve středu básníkova centrifugálního pádu.

nemajících

Slovně tomu nerozumím, gramaticky vůbec, ale přesto vím, co se říká. Protože o slova nejde. Jde o hlas. Slova ho rozeznívají, ale mluví hlas.

Jako slavonické krávy v noci po vyhnání. Opuštěná krajina. Země bez práv, zóna nikoho. 

nemajících

Když odejde živočich státní – zoon politikon, zůstává po něm zvíře stádní – zoon apolitikon. Když slova ztratila význam, je na samotném hlasu, aby nesl význam. To je řeč toho, kdo je zbaven, kdo nemá slov.