Anna Beata Háblová: Pálící Nepál

Každá barva symbolizuje jeden z pěti základních elementů. Žlutá zemi, zelená vodu, červená oheň, bílá vzduch a modrá nebe. Vichry se do praporků opírají tak dlouho, dokud barva nevybledne a bavlněná látka se nerozpadne a nespojí se znovu se zemí.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Aby radosti bylo víc

Za těmito linkami plápolajících barev se zvedají ostře řezané obrysy megalomanských hor. Bílé vrcholy Himaláje hřadují nad všemi ostatními podnebnými pásmy, od vysokohorské tundry až ke kopcům a nížinám se subtropickým porostem. Jestli lze někde pocítit hmatatelnou pokoru, je to právě tady, u pat deseti z dvanácti nejvyšších hor světa.

I kamenné a cihlové domy vesnic vypadají, že o síle hor a přírody už něco vědí. Ale jako by o temperamentu podmínek planety stále ještě nevěděl zbytek světa. Ale vlastně ano, i zbytek světa už se také něco dozvídá. Během horkých dní, kdy nelze spát ani pracovat, během bouřek, které se mění na tajfuny a tornáda, nebo během bleskových záplav, které nadbíhají sesuvům. Jenže nejvíc jsou změnami klimatu ohroženy oblasti, které patří mezi ty nejnevinnější. 

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Svět konspiračních teorií

Nepál je země, jejíž historický podíl na globálních kumulovaných emisích oxidu uhličitého je 0,01 procent, zatímco USA a Evropa nesou více než polovinu historických emisí. Obrovskými emitory jsou i Čína a Rusko a vypouštění emisí stále vzrůstá.

Myslím na to ve chvíli, kdy se dívám na záběry utrženého ledovce. Na videa hnědé masy vody, hlíny a kamení, která se řine údolím a drtí všechno v dosahu. Domy se na záběrech bortí s takovou lehkostí, jako by to byla animace umělé inteligence. Tak moc tomu totiž nelze uvěřit.

V důsledku klimatické změny dochází k destabilizaci skalních masivů a ledu a může pak dojít k podobným řetězovým reakcím, jako byl nepálský sesuv kamene na ledovec a jeho kolaps následovaný zemětřesením a sesuvem tající hmoty do údolí. V mediálním prostoru se už sice o klimatu mluví a píše, ale jako lidstvo jsme tváří v tvář tomuto problému a jeho důsledkům stále nějak bezradní.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Bílá extáze

Sama sobě si říkám, že nic nezkazím tím, když se budu o klima dál zajímat, i když jen jako laik. Když budu volit politiky a političky, kteří mají moc něco změnit. Když budu podporovat ty, kteří se o změnu snaží. Co ale udělat teď, v čase po nepálské katastrofě? Otevřu skříň na půdě a najdu v ní stará bavlněná trička. Natrhám je na pruhy a připevním na provaz v barevné posloupnosti země, vody, ohně, vzduchu a nebe.

Pověsím je mezi jabloně a nechám vítr, aby mé myšlenky nesl až k Himalájím. Zavřu oči a uslyším třepotání látky a cinkání zvonků z chrámů. Budu si v té chvíli přát, aby všechny bytosti světa měli užitek a štěstí. Aby ti, které zaplavila voda, našli ve své smrti klid stejně pevný a přesahující, jako jsou štíty himalájských hor.