Anna Beata Háblová: Svět konspiračních teorií

Vyprávění začíná osobní zkušeností. Autorku si lidé léta pletli s jinou spisovatelkou, Naomi Wolf. Zatímco Klein se dlouhodobě věnuje kritice neoliberalismu, klimatické krizi a korporátní moci, Wolf se v posledních letech stala jednou z výrazných tváří konspiračních teorií, z nichž se ta nejznámější týkala pandemie covidu. Dvě ženy se stejným jménem se postupně staly symboly dvou odlišných způsobů, jak interpretovat současný svět.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Bílá extáze

Právě z této záměny vyrostla otázka, co se stalo s veřejnou debatou, ve které lidé nevycházejí jen z odlišných názorů, ale z úplně jiných verzí reality. Naomi Klein tuto situaci popisuje metaforou „světa za zrcadlem“, který je stejně reálný jako ten před ním, jen existuje v jakési pokřivené podobě.

Reálné problémy, jako jsou rostoucí nerovnosti, koncentrace ekonomické moci, selhávání institucí nebo nedůvěra vůči velkým technologickým společnostem, řeší obě strany. Jenže ve světě za zrcadlem se tyto reálné zkušenosti proměňují v příběhy o tajných spiknutích, všemocných elitách nebo skrytých plánech několika jednotlivců.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Jsi Banksy?

Přerod někoho, kdo stál původně před zrcadlem, ale ocitl se za ním, bývá většinou pozvolný, a vede k němu řada drobných kroků, z nichž každý se dokonce může zdát pochopitelný. Zlom nastává ve chvíli, kdy se konkrétní zkušenost zobecní. Z výroku „tato instituce se v tomto případě mýlila“ se stane přesvědčení, že „instituce lžou vždy“. Schopnost rozlišovat jednotlivé situace mizí a nahrazuje ji všeobecná nedůvěra. Právě tehdy se otevírá prostor pro nové a pokřivené autority.

Klein tvrdí, že až příliš často se proti sobě staví dva extrémy. Na jedné straně stojí bezvýhradná důvěra v instituce, na druhé přesvědčení, že institucím nelze věřit vůbec. Klein se snaží ukázat, že existuje třetí cesta: být kritický, aniž člověk sklouzne ke konspiračnímu myšlení.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Nejvyšší Sagrada Família

Tato myšlenka mi připadá velmi aktuální. V posledních letech se totiž ukazuje, že největším problémem západních demokracií není jen polarizace, ale skutečnost, že lidé stále častěji sdílejí odlišné informační světy. Nevedou spor o řešení téhož problému, ale vedou spor o to, co je vlastně skutečnost.

Sociální sítě tento proces ještě urychlují. Algoritmy odměňují obsah, který vyvolává silné emoce, pobouření nebo pocit výlučného odhalení. Vznikají zvláštní spojenectví mezi skupinami, které by ještě před několika lety stály na opačných stranách politického spektra. Kritika farmaceutických firem se může propojit s krajní pravicí, alternativní spiritualitou nebo radikálním individualismem. A společným jmenovatelem se stává nedůvěra.

Čtěte také

Anna Beata Háblová: Kolonáda, minerály a sníh

Naomi Klein knihou Dvojnice připomíná, že kritické myšlení spočívá ve schopnosti rozlišovat mezi oprávněnou skepsí a svůdnou jednoduchostí. V době, kdy se každý může uzavřít do vlastního informačního vesmíru, je to dovednost, která se stává jednou z podmínek svobodné společnosti.

Četbu Naomi Klein jsem několikrát proložila koupáním v rybníku, jehož voda byla tak teplá, že by se k ní snad poprvé za celý můj život hodilo přirovnání „jako kafe“. A podobně nahnědle i vypadala. Doufám, že se v ní nepřemnožily sinice, a bude to ještě nějaký čas útočiště, kde se mdloby z počasí na chvíli rozplynou.