Milena Bartlová: Kytky, kam se podíváš

Visí tam totiž všude samé krásné, ručně malované kytky, přesněji sedmdesát tři maleb zátiší s kyticí ve váze. Jejich autorem byl známý a oblíbený český malíř klasické moderny první poloviny 20. století Václav Špála.

Čtěte také

Milena Bartlová: Bitva s Peršany

O moderním umění se uvažuje jako o originálním autorském gestu svého tvůrce. Obraz by měl vyjadřovat jeho niterný vztah ke světu. Výstavy se standardně dělají tak, že se shromáždí takové množství maleb, kreseb, grafik či plastik, jaké je vhodné do dané výstavní síně, uspořádají se víceméně chronologicky a na obecenstvu se nechá, aby mezi nimi procházelo a zastavovalo se, nechávalo na sebe umění působit a odnášelo si niterné obohacení ze setkání s uměleckými díly.

Publikum je na to zvyklé a rádo dává do souvislostí životní prožitky tvůrce s jeho díly, hledá v nich, jak odrážejí malířův rozvod či prožitek okupace a války.

Václav Špála patří k umělcům, kteří byli již za svého života úspěšnější při prodeji svých děl nežli v oceněních kritikou. Národní galerie v roce 2005 dala Špálově monografické retrospektivě podtitul „Mezi avantgardou a živobytím“. Obrazy květin ve váze namalované od 20. do 40. let tvoří celou polovinu z malířova díla a podezření z komerční líbivosti na ně dopadá především. Pokud se historici umění pokoušeli například nalézt v nich nějakou „vývojovou řadu“, neuspěli.

Čtěte také

Milena Bartlová: Ladovská zima

Kurátor nynější výstavy Jan Skřivánek přistoupil k věci jinak, jakoby pohledem současného umění. Na základě studia malířových zápisníků nabízí možnost chápat Špálu jako tvůrce procesuálního projektu dlouhého trvání. Čas tu není jako běh ilustrován proměnami osobního a viditelného světa, ale naopak je coby trvání zpřítomněn periodickým opakováním či rituálním kroužením.

Jak dokládají zápisky, Špála se kyticím věnoval každoročně v květnu a červnu, maloval je vždy čerstvé, a tedy zachycoval stále znovu obnovovaný život přírody. Začínal pivoňkami, následovaly tulipány, a nakonec kopretiny a zahradní blatouchy, doplňované o další druhy. Každý červen pak nastal jeden týden, kdy každoročně maloval menší plátna s kytičkou konvalinek. Malby jsou na výstavě pojmenovány tak, jak je označoval Špála v zápisníku, tedy výčtem druhů v kytici, typem podložky pod vázou a pozadím.

Za kyticemi totiž často vidíme jiné vlastní Špálovy obrazy, především krajiny, které maloval během letních prázdnin. Již předloňská výstava v Chebu ukázala Špálu jako konceptuálního malíře „obrazů v obrazech“.

Čtěte také

Milena Bartlová: Monumenty Aleše Veselého

Podobné to ostatně bylo i v jeho malířské tvorbě první poloviny 20. let, kdy omezení na škálu modré, červené a bílé zdůvodňoval odkazem na trikolóru nové republiky. Takové umění se nesoustřeďuje na subjektivní prožitek a emoci, ale odráží složitost světa vlastním kódem, a to je hlavní charakteristika konceptu.

Snažila jsem se na výstavě identifikovat kytici s obrazem jezu na Otavě v pozadí, kterou si pamatuji jako reprodukci nebo litografii v pokoji mých prarodičů. Ukázalo se, že patří mezi těch devět desetin souboru více než sedmi set Špálových kytek, které se na Kampu nedostaly. Možná budete mít větší štěstí s tou, která zrovna vám utkvěla v paměti třeba ze školy.