Daniel Raus: Imunita

Když bylo rádio na vrcholu – tedy ještě před věkem televizním – došlo ve Spojených státech k pozoruhodné události. Stala se na halloween, což je za velkou louží svátek nejrůznějších kostlivců, příšer a duchů, které se za večerního šera a plachého svitu svíček vynoří ze všech stran. Podle prastaré tradice se totiž právě o tomhle svátku stírá hranice mezi záhrobím a světem živých. Je proto důležité si ten večer náležitě užít.

Čtěte také

Daniel Raus: Křížek a jednička

A tak v roce 1938 odvysílala stanice CBS výjimečný program. Zařadila ho v osm večer, tedy v čase, kdy vylézají zmínění kostlivci. Program se jmenoval Válka světů, a bylo to cosi na způsob rozhlasové hry. Ovšem, netypické. Námětem byla marťanská invaze na naši planetu.

Příběh začínal docela nenápadně, tím, že na Marsu byly pozorovány nezvyklé výbuchy. Vzápětí byl ve státě New Jersey na východním pobřeží zaznamenán dopad podivného objektu, z něhož začali vylézat marťani. A protože měli zbraně, kterým nebylo možné vzdorovat, situace se rychle vyostřila. Nic nezmohla policie ani armáda.

Čtěte také

Daniel Raus: Legenda

Celá záležitost mohla zůstat jako malý sci-fi úlet. Jenomže autor onoho rozhlasového pořadu zvolil zpravodajskou formu. Byl to – tehdy ještě mladý a neznámý – Orson Welles. Posluchače hned v úvodu začaly bombardovat „breaking news“, drama se stupňovalo, přicházely stále další aktuální zprávy a připojil se zvláštní zpravodaj z místa činu. Podrobně popisoval marťany, jejich zbraně s ničivými tepelnými paprsky a samozřejmě i všeobecný zmatek, který nastal. Nakonec se i samotný zpravodaj odmlčel, zjevně po útoku marťana.

Hra vyvolala naprostý poprask, protože spousta lidí uvěřila, že je to realita. Neměli onen zmíněný druh imunity. Schylovalo se tehdy taky ke světovému konfliktu, takže část posluchačů nabyla dojmu, že Ameriku přepadlo hitlerovské Německo. Když se pak ukázalo, že za tím nebyli marťani ani Němci, přišla záplava kritiky a diskusí nad všemožnými otázkami, včetně morálních. A třiadvacetiletý Orson Welles se stal navždy slavným.

Čtěte také

Daniel Raus: Zrcadlo

Po mnoha letech jsme udělali v rádiu něco trochu podobného, ale žádnou slávu jsme nezískali. Byl Silvestr, jediný den, kdy se naše seriózní stanice mohla trochu odvázat. A bylo to za časů dobrých vztahů s Ruskem, kde stále ještě probíhal experiment se svobodou.

V onom silvestrovském vysílání jsme předstírali, že nás napadla ruská armáda. Fiktivní zpravodajové referovali o počtech tanků, projíždějících právě státní hranicí, přinášeli jsme nejrůznější reakce na smyšlené dění. Naši posluchači okamžitě pochopili, že je to jen malý silvestrovský žert. Jejich imunita byla skvělá. Přesto se našlo pár jedinců, kteří – zřejmě pod vlivem předčasně započatých oslav Nového roku – volali do redakce, co se to pro pána děje.

Čtěte také

Daniel Raus: Přítel

A tak jsem si tehdy řekl, že tenhle druh humoru budeme radši chápat jako jednorázový. Vymýšleli jsme to ostatně v prostorách, kde se kdysi dělala Nealkoholická vinárna U pavouka, v níž se jednoho dne zjevil jistý Jára Cimrman. Tehdy si taky hodně lidí myslelo, že ta vinárna reálně existuje, což nebyla pravda. Zkuste ale popírat reálnou existenci Járy Cimrmana. Bez něj by přece i ta imunita pořád ještě čekala na své objevení.