Daniel Raus: Aspoň trochu fajn

Pan Václav patřil ke ztracené generaci mých rodičů. Na svět přišel za První republiky, v době tatíčka Masaryka, kdy všechno vypadalo slibně. Jenomže. Když mu bylo jedenáct, obsadil to tady Hitler a poměry byly naopak hrůzné. V šestnácti sledoval, jak Třetí říše padla a jak se šílenec Hitler poroučel do horoucích pekel. Budoucnost se zase začala zelenat.

Čtěte také

Daniel Raus: Desátník

Na scénu ale vstoupil ožrala Gottwald, který spustil politické procesy a komunistickou krutovládu padesátých let. To bylo panu Václavovi kolem dvaceti. Až po letech se začaly poměry zase uvolňovat, nastoupilo pražské jaro, rušila se cenzura, lidé se svobodně nadechli a blýskalo se na lepší časy. Ovšem jenom chvíli. Svobodu zadusily soudružské tanky, vyslané Moskvou. Tehdy bylo panu Václavovi čtyřicet.

Na další dvě desetiletí zdejší atmosféra zatuchla pod značkou „normalizace“. A když totalita nakonec padla, byl pan Václav dávno důchodce. Podobně jako moji rodiče ovšem vůbec nežehral na osud nebo špatné časy. Blbou náladou netrpěl, protože bral věci s humorem a jakýmsi životním nadhledem.

Čtěte také

Daniel Raus: Červenec

Ukázalo se, že na vysokomýtskou průmyslovku chodil skutečně s mým strýcem Lubou. Od té chvíle se mi občas ozval, bral mě jako mladšího kamaráda. Komentoval všechno možné, od politického dění až po osobní trable. Hleděl na věci s odstupem, jaký přináší seniorský věk. Tedy období života, jež v našich dobách není doceněno. Rozhodli jsme se totiž zůstat věčně mladí.

Zvláště vtipná byla jeho poznámka poté, co se vrátil z třídní schůzky po mnoha letech od maturity. Z původních devětačtyřiceti spolužáků se sešli v počtu dva. Mohlo nás být daleko víc, posteskl si, konkrétně deset. Jenomže nastaly nečekané problémy.

Čtěte také

Daniel Raus: Imunita

Pan Václav tehdy vysvětlil, že: Olda, zvaný flanďák, bydlí na Ostravsku, takže to má daleko. Cestu vzdal i Kája, který žije na Kladně. Pár dalších bylo nemocných, někteří se omluvili. Tonda se už léta s nikým nestýká, nebere telefony a nekomunikuje. Jarda se chtěl zúčastnit, jenomže měl smůlu. Spletl si datum a přijel na místo o týden dřív. Podobně neuspěl Pepa z Brna. Nastoupil totiž do rychlíku, který nestaví v Chocni, takže ho zavezl až do Prahy, odkud se Pepa zase vrátil směr Brno.

Pan Václav z toho vyvodil poučení: „Vy, mladí, nebuďte smutní. I vás možná jednou potká, že přijedete někam o týden dřív nebo o pár dní později. Nebo zajedete o kousek dál, než jste chtěli, případně se zakuklíte a svět vám bude ukradený. Někteří lidé mají sklony k pesimismu a tvrdí, že v pozdním věku už není žádná legrace. Hluboce se mýlí: je jí naopak daleko víc.“

Čtěte také

Daniel Raus: Legenda

Komentáře pana Václava mě vždycky bavily. Před časem ale přestaly přicházet. Na jeho profilu se objevilo smuteční oznámení, které doprovázel jeho poslední vzkaz: „Díky, bylo mi s vámi fajn.“

A tak si kladu otázku: O čem ten život vlastně je. A co si od ztracené generace může ta naše vzít. Možná ono krédo pana Václava: ať je na světě aspoň trochu fajn.